Úplně bezpečný den

Do svého bezpečného dne nevykračuji nejlépe. Svůj zamilovaný péřový polštář jsem totiž o půlnoci vyměnil za hypoalergenní podhlavník, který je sice roztočůprostý, ale jeho pružící výstelka mi při každém obratu chvíli driblovala s hlavou. Možná jsem si taky měl objednat hloubkové čištění matrací, které na svých stránkách inzerují čističi tvrzením: „Mor, cholera, tuberkulóza - nemoci středověku se vracejí." Mor ani choleru jsem snad nechytil, ale vyspaný moc nejsem.

Každodenní ranní rituál - zapnout varnou konvici, zalít čaj a spáchat ranní hygienu - se ukazuje jako bezpečnostní problém. Varná konvice je mrcha, která je podle pojišťovacích statistik nejčastější příčinou požáru, ani náhodou ji nemůžu nechat bublat bez dozoru. Opaření při zalívání čaje je zase nejčastějším domácím úrazem, takže ho provádím s navlečenou zástěrou a rukavicemi nad dřezem (vypadám jako alchymista-idiot).

Problémy pokračují i při ranním očistném rituálu. Příkladně na záchod si nemůžu sednout, protože na prkénku se shromažďují baktérie a já nemám hygienický plastový obal. Řešení by možná bylo opláchnout ho savem, ale to nemůžu používat, protože na cedulce doporučují používání ochranných brýlí, které nevlastním. Gumové rukavice ano, ale o těch jsem se dočetl, že jejich příliš časté používání může způsobit zapaření rukou a vznik nehtových plísní. Které bych možná mohl odstranit savem?

Další obvyklý bod dne - zasednout k počítači a spáchat nějakou práci - se už ukazuje jako úplně nereálný. Elektromagnetické záření z obrazovek může vyvolat syndrom elektrické hypersenzitivity (EHS), před kterým varoval samotný ženevský poradní výbor Mezinárodní zdravotnické organizace. Nejhorší je, že se před ním neschováte a vyzařuje ho v podstatě jakýkoliv elektronický přístroj. Nehrozí tedy ani, že bych si zapnul bednu, od které navíc podle přiloženého letáku nemám dostatečný odstup. Vzdálenost diváka by se totiž měla rovnat čtyřnásobku velikosti úhlopříčky televize, což bych mohl vyřešit jedině posezem na opěradle gauče. To ovšem nepřipadá v úvahu, protože bych se vystavil nebezpečí pádu. Domov se mi z oázy bezpečí mění na klec plnou nebezpečí. Vzdávám to, patlám si na obličej a ostatní holé části těla krém s ochranným faktorem 35 a vyrážím ven.

Místo práce si chci vyrazit na procházku. Srovnávací projekt Čisté ovzduší pro Evropu ovšem vyhodnotil Prahu jako evropské velkoměsto nejznečištěnější polétavým prachem. U prvního přechodu se rozhodnu vrátit. Předloňská inspekce Policejního prezidia odhalila nedostatky u pěti tisíc přechodů. Co když zrovna ten před mým domem je taky vadný? I na těch správných každý rok zahyne kolem dvaceti lidí a cca dvě stovky vyváznou s těžkým zraněním.

Z nástrah města, zdá se, není úniku. Ujet na poklidný a neznečištěný venkov? Podle mapy rizikových silnic od společnosti CityPlan si můžu při výjezdu z Prahy vybrat ze silnic se středně vysokým nebo vysokým rizikem. Jako jedna z nejbezpečnějších výpadovek vychází D1. Kdo ji zná, ví, že takové tvrzení musí být špatný vtip. Navíc bych podle bezpečnostních instrukcí měl před vyjetím zkontrolovat, zda auto obsahuje všechny tekutiny, má správný tlak v pneumatikách, svítí, bliká, brzdí, ostřikuje a troubí. Zkuste to provést ve městě, kde deset čísel vedle vás stojí napasovaný další zoufalec. Stísněný prostor mezi auty navíc vyplňují psí výměšky, z nichž minimálně 5 % obsahuje škrkavky a 50 % na člověka přenosné campylobakterie.

Očišťuji se dezinfekčním gelem od tekutin živočišných i industriálních a snažím se ignorovat výčitky maminky, které jsem při kontrole klaksonu vzbudil děcko. Přes riziko, že mi ze střechy spadne něco na hlavu (padající sníh zraní několik set lidí ročně), se vydávám postraními ulicemi na nákup. Nebezpečí jde stranou, jíst je třeba a ohřívat si k obědu zbytky od večeře nepřichází v úvahu. Jednak nemůžu najít teploměr, abych změřil, že v ledničce mám míň než 5 °C a nemnoží se mi tam breberky. Navíc mikrovlnka vyzařuje nebezpečné elektromagnetické vlnění. Jestli nevěříte, dejte do ní křečka.

Sázím na jistotu a místo do Billy mířím do bioobchodu. Kdybych měl prostudovat všechny nápisy o éčkách a konzervantech a porovnat je s tabulkou těch nebezpečných, asi bych pošel hlady. Dohledávat něco na internetu taky zavrhuji, protože i ten nejchytřejší telefon vyzařuje vlnění. Podle Světové zdravotnické organizace dokonce patří mezi potenciálně nebezpečné faktory, konkrétně do skupiny 2B, kde kromě telefonů najdete i opalovací krémy, kapradiny, kokosový olej...

Z bioobchodu přináším biomáslo, biosýr a biobagetu. Všechno ostatní se mi zdálo příliš nebezpečné anebo to bylo zatavené do plastové fólie, kterou bych si mohl omylem nasadit na hlavu a udusit se. Při placení jsem zažil drobný incident, protože jsem poprosil prodavačku, aby si vzala peníze z peněženky sama. Asi neví, že chmatat na bankovky se rovná skoro sebevraždě. Na každém centimetru bankovek se podle testů skrývá 25 kolonií mikrobů, z nichž každá může mít i miliardy jedinců. Taková bakterie salmonely dokáže na mincích přežít 9 a E. coli až 11 dní. Bohužel, jak se dozvídám, přibližně stejné množství potenciálně nebezpečných breberek pokrývá jakýkoliv předmět kolem nás - tedy kromě počítačové klávesnice. Tam se na centimetru hemží až 4000 kolonií.

Odpoledne trávím pokud možno nehnutě v sedě a snažím se vyhnout všepřítomným bacilům, zářením a nebezpečným spotřebičům. Bohužel i v tomto případě hazarduji se zdravím. Vědci z University of Western Australia totiž přišli na to, že sezení (třeba v sedavém zaměstnání) zvyšuje riziko rakoviny tlustého střeva.

Rozhoduji se na večeři zůstat doma. Bagetku pro jistotu dezinfikuji rozpečením v troubě, máznu biomáslem, nakrájím biosýr a dáme si romatickou večeři při svíčkách. Nojo, jenže ročně u nás zemře skoro 40 000 lidí na srdeční choroby, které jsou způsobené tučným jídlem. A máslo má 82 % tuku, a hrozí tím pádem, že vám kromě děr v zubech ucpe i něco závažnějšího. Svíčky musím taky sfouknout, jelikož každých dvanáct měsíců v domácnostech vypukne 3000 požárů, při kterých zahyne na šest desítek lidí.

Zoufale počítám minuty do konce dne a snažím se nemyslet na to, že se v Česku stane ročně 150-200 vražd. Většinu obětí zamorduje někdo, koho znaly, často člen rodiny. Takové statistiky mi nepřidávají na klidu, protože žena se po mně divně dívá. No dobře, dal jsem jí k večeři rohlík s máslem, a než se stačila zakousnout, tak jsem ho zase odnesl. Strávil jsem hodinu kontrolováním všech spotřebičů a nutil ji sledovat televizi z dálky vestoje. Ale proč by to mělo někomu vadit? Já se přeci jen snažím o maximální bezpečnost.