Odvrácená tvář světa

O Africe má Evropan asi následující představu: je to velká země, kde žijí černoši v chýších a lvi. Civilizaci tam přinesli kolonizátoři, kteří tam postavili města a silnice, ale Afričané je vyhnali. Od té doby tam všechno krachuje, válčí a mezinárodní pomoc kradou diktátoři. Tak takhle nějak to není.

Šířit civilizaci v Evropě je sranda. Od Portugalska po Turecko a od Itálie po Švédsko se životní podmínky moc neliší. Když pomineme nutnost vzít si nějaký ten svetr navíc, jsme skoro všude doma. Ne tak v Africe, kde na jednom světadíle najdete nekonečné pouště, o nic méně nekonečné deštné pralesy, rozbahněné močály a mrazivé útesy osídlené tučňáky.

Kolébka civilizace

To, že z Afriky pochází první lidé, si možná pamatujete z dějepisu. Podobně už jste určitě zaslechli něco o tom, že jedna z prvních velkých civilizací vznikla v Egyptě. Ani ve zbytku Afriky se však civilizace nevyvíjely pomaleji než v Evropě. Vyvíjely se ale jinak. Asi nejpravděpodobnějším vysvětlením je, že Afrika prostě evropské civilizační vymoženosti nepotřebovala. Velké africké státy jako západní království Ghana, Mali nebo Songhai a jihovýchodní Zimbabwe a Swahili vznikaly v úrodných oblastech. Sklízelo se tu několikrát do roka, byl tu dostatek pastvin, a země tedy byly soběstačné. Na co budete vymýšlet komplikované zemědělské technologie, když necháte na poli motyku a za týden na ní raší větvičky?

Propojenost afrických civilizací s přírodou byla jedním z hlavních důvodů, proč ji Evropané nikdy moc nechápali. Evropská mentalita stojí na starozákonním „Naplňte zemi, podmaňte si ji a vládněte nad každým živým tvorem". Afričané byli proti tomu odjakživa s přírodou propojeni. Což Evropané prostě nepobrali. A Afrika dostala nálepku kontinentu obývaného barbary, kde si každý může svévolně brát, co se mu zlíbí.

První ranou do vazu Afriky byla skoro půl tisíciletí trvající éra obchodu s lidmi. Trh s otroky tu fungoval samozřejmě i předtím, stejně jako kdekoliv jinde ve světě (v 10. století byla významným otrokářským centrem i Praha). Hlavními zájemci o levnou pracovní sílu byli Arabové, kteří tehdy ovládali severní Afriku, a kontrolovali tak obchodní cesty do Evropy.

Otroci z ráje

Prvními, kdo se pokusili obejít arabské území a proniknout do nitra subsaharské Afriky, byli v roce 1430 Portugalci. Vydali se podél západního pobřeží, na kterém zakládali obchodnické osady. Postupně se dostali až na území Senegalu a Gambie, odkud po řekách dopluli do vnitrozemí, kde mohli měnit měď, koně a zbraně za zlato a slonovinu. A otroky.

Trh s lidmi se Portugalcům zpočátku moc nevyplácel. Výnosný pro ně začal být až po objevení cesty do Indie a po založení plantáží na Madeiře a Kanárských ostrovech. Naplno se rozběhl v roce 1650, kdy bylo povoleno otroctví v amerických koloniích a nastartoval se trojúhelníkový obchodní systém mezi Evropou, Amerikou a Afrikou.

Dvě stě let drželi Portugalci v obchodu s otroky monopol, postupem doby se přidali Španělé, Nizozemci, Francouzi a Angličané. Do konce 18. století, kdy otrokářství přestalo být pro Evropany ekonomicky zajímavé, ztratila Afrika desítky milionů obyvatel, převážně mužů a chlapců. Populace Afriky se z toho dodnes nevzpamatovala. Odhaduje se, že bez otrokářství by měla dnešní Afrika o 120 milionů obyvatel víc (dnes jich tu žije asi miliarda).

Kolonie

Jak se měnila společenská nálada a postupovala průmyslová revoluce, přestal být koloběh zboží, otroků a výrobků pro Evropany zajímavý. Nové továrny už nepotřebovaly levnou pracovní sílu, ale kvalitní suroviny. A surovin bylo v Africe dost, ale nikdo neviděl důvod, proč by je měl od Afričanů kupovat. Nejlepší bylo si je od divochů rovnou vzít, a ještě je přimět k tomu, aby dřeli v dolech při jejich těžbě. V roce 1875 byly v Africe dva koloniální státy - Alžír a Kapská provincie. O 40 let později tu zbyly už jen dva státy nezávislé - Etiopie a Libérie, která byla uměle vytvořena jako stát osvobozených otroků z USA. Těm čtyřiceti letům se říká Hon na Afriku.

Zatímco v obchodu s lidmi dominovali Portugalci, v zabírání území byli nejčilejší Belgičané. V roce 1880 pronikli první z nich na území Konga, kde začali skupovat od místních náčelníků obrovská území kaučukových lesů. Ostatní koloniální velmoci se samozřejmě začaly také hlásit o své a vyostřenou situaci, která hrozila vypuknutím války o Afriku, vyřešila až Berlínská konference v roce 1884. Jednalo se tam podle klíče - kde už jsme usídleni, to je naše, a o zbytek se nějak rozdělíme.

Velmoci tak získávaly nadvládu nad zeměmi, kam do té doby Evropan ani nevkročil. Hranice byly stanoveny bez ohledu na jazykové, kulturní, hospodářské a etnické vztahy. Prostě se vzala mapa, namalovala se na ni čára a k ní se připsalo: „Tady je Angličanovo!" Velké etnické skupiny se často ocitly na území několika států, kde se z nich staly pronásledované menšiny. Rodinné vazby, které tvořily základ africké společnosti, se zpřetrhaly a mužská populace, už tak zdecimovaná v éře otroctví, dál vymírala v nelidských pracovních podmínkách.

Po koloniích

První neúspěšné snahy o dekolonizaci Afriky začaly probíhat mezi světovými válkami. Po druhé světové válce už šlo vše ráz na ráz. Poválečná ekonomika se přeorientovala na obchod, výzkum a služby. Ve zbídačeném světadíle využívaném jako zdroj surovin v podstatě neexistovaly továrny, nebylo sem možné přesunout výrobu a kolonie se staly ekonomicky nepotřebnými. Rozvinuté země se Afriky místo toho, aby jí pomohly, zbavily, jak nejrychleji mohly. V roce 1958 bylo v Africe 8 nezávislých zemí, roku 1968 už 48. Vyrabovaný a zbídačený světadíl, po staletí odříznutý od přirozeného společenského vývoje, zůstal napospas sám sobě.

Způsoby, jakými se země s nově nabytou nezávislostí vyrovnávaly, se lišily hlavně podle systému správy jednotlivých koloniálních velmocí. Například Britové vládli koloniím nepřímo a do samosprávy v omezené míře zapojovali i místní obyvatelstvo. Francouzské državy byly přímo podřízeny ministerstvu pro kolonie, a po získání samostatnosti tak nové státy zůstaly v naprostém chaosu. Přechod od koloniální nadvlády k samostatnosti se ale lišil i podle osob správců.

Například Nigérie si kvůli svým, pro Evropany nesnesitelným klimatickým podmínkám vysloužila přízvisko „hrob bílého muže". Britští úředníci sem jezdili za trest. Podle toho samozřejmě vypadal jejich vztah k domorodým obyvatelům a po získání samostatnosti byly dějiny Nigérie řetězcem pučů, genocid, vojenských převratů a občanských válek. Země, která je jedním z největších světových exportérů ropy, se kvůli tomu potácí na hranici bídy. Na lepší časy svitlo až před čtyřmi lety, kdy se diktátor Sani Abacha předávkoval v nevěstinci viagrou a v zemi byly konečně uspořádány svobodné volby.

Oproti tomu jiná britská kolonie Botswana, země s příjemným klimatem, měla štěstí na rozumné koloniální úředníky. Dnes má jako jedna ze dvou afrických zemí měnu s vlastním nezávislým kurzem. Letos se v hodnocení ekonomické situace umístila na 33. místě hned za Singapurem, Francií a Anglií. Za sebou nechává i Spojené státy. Na koloniální dobu tu nikdo se záští nevzpomíná.

Zpět

Názory 0

Sdílejte

Facebook Jagg Delicious

Linkuj Google Pošli známému