Kuřecí kost do nosu, a jde se na levharta

Taky si v cestopisných magazínech rádi čtete reportáže z neporušené Africké přírody? A víte, jak vznikají? V očích místních obyvatel nějak takhle.

Úterý - tamtamy duní

Odpoledne přišel fotograf z evropského časopisu a vyslovil přání fotit nosorožce. Prý se doslechl, že mám napojení na domorodé lovce. To znamená, že moje aktivita na Facebooku se vyplácí. Zahrál jsem etudu na téma tajemný Afričan a slíbil jsem, že vyšlu zprávu do savany. Když se konečně odporoučel, zašel jsem vedle k Uukovi a domluvil se s ním, že to během dalších tří dnů spácháme. Uuku tohle šaškování bere, hrozně rád se promenáduje jen tak v sárongu a mává přitom oštěpem. Nedávno si dokonce nechal propíchnout nozdru a strká si do ní kus kosti a manželku nutí, aby vysedávala před barákem a navlíkala korálky. Prý mu to zvedlo tržby o čtvrtinu.

Středa - jiný kraj, jiný čas

Když jsem fotografa ráno vyzvedával z hotelu, tak spustil, že moc dobře ví, že možná na žádné zvíře nenatrefíme, protože Afrika přece není jako zoo. Udělal mi tím radost, protože to znamená, že ho budeme moct vodit tři dny kolem dokola, a on si bude libovat, že došlo na jeho slova. Dokonce si ani nestěžoval, když jsem dorazil s povinně africkým půlhodinovým zpožděním. Prý chápe, že tady v divočině čas utíká jinak. Tak jsem mu dal za pravdu a šel si ještě na hoďku zdřímnout.
Odpoledne jsme jen tak projezdili v džípu. S Uukou jsme se domluvili, že nosorožce mu ukážeme až zítra a pak ho ještě zkusíme pumpnout o pár stovek za focení levhartů. Švagr dělá v chovný stanici, a když se s ním šábneme, tak nám jednoho nechá pobíhat vzadu u lesa, kde není přes stromy vidět baráky. Doufám jen, že to pitomý zvíře zase nepřiběhne a nelehne si před nás na záda.

Čtvrtek - nosorožec útočí

Fotograf je v sedmém nebi. Uuka zvládl roli tajemného domorodého lovce s přehledem, ale bylo by to ještě lepší, kdyby neměl v nose kost z kuřete, které pět minut předtím okusoval k svačině. Nosorožce jsme měli nachystaného už od rána. Přes noc jsme mu k řece nanosili hromadu nakvašeného manga, a než jsme se doplazili na místo, tak byl úplně namol. Naštěstí jsme našeho fotografa přesvědčili, že to, jak ryje rypákem v zemi, znamená, že má bojovnou náladu, takže nechtěl chodit moc blízko. Teda, přesvědčoval jsem ho já. Uuka jen dřepěl, brblal, že se mu sárong zařezává mezi půlky, a já to musel překládat do vět jako: „Velký lovec cítit neklid zvířete s velkým rohem!" S levhartem by to mělo klapnout. Fotograf volal satelitním telefonem do redakce a schválili mu navýšení rozpočtu. Telefonát ho vyšel zhruba na stejný peníze, co ho bude stát to focení, a stál při něm před knihovnou, kde si mohl za deset randů dojít na Skype. Já tyhle Evropany fakt nechápu.

Pátek - tajemství sárongu

Tak je to za náma, ale bylo to o fous. Fotograf přišel na sraz o hodinu a půl později. Že prý se už přeorientoval na africký čas. Kvůli tomu jsme dorazili na farmu, když byl zrovna čas krmení. Než ten trouba zalehl a pošteloval svoje udělátka, tak pečovatel hvízdnul a kočičák si to rozběhl přímo přes náš příkop. Hrdina se vyděsil a málem začal zdrhat, ale Uuka ho naštěstí přetáhl oštěpem přes záda, takže zůstal ležet a v hrůze držel zmáčknutou spoušť foťáku. Za sérii s levhartem, co mu skáče přes objektiv, prý určitě vyhraje nějakou cenu. Jen doufám, že předtím vyretušuje Uuku, kterej se hned vedle válí smíchy a je mu vidět pod sárong.

Zpět

Názory 0

Sdílejte

Facebook Jagg Delicious

Linkuj Google Pošli známému