Jak zažít orgasmus s časopisem

Jestli se vám zdá, že se témata časopisů pro dámy neustále točí dokola, tak snad radši ani nechtějte vědět, jak dlouho už to trvá. A co se v nich celou tu dobu psalo a píše.

Pro ty z vás, kteří trpí chorobnou zvědavostí, to trvá od roku 1693. Tehdy vyšel v Anglii první magazín s titulem Lady Mercury a jeho hlavními tématy byly... móda a sex. Opravdu. Už v puritánském 17. století vydavatelé nabádali viktoriánské ženušky, aby posílaly do redakce své problémy se záhadným chováním mužů a čekaly na to, až je „Dámský komitét" rozluští a otiskne správný vzorec chování. Tím udal styl, kterým se tiskoviny pro něžné pohlaví řídí dodnes. Drby, móda, srdceryvné románky o lásce a vášni a sexuální poradna. A vydával ho chlap.

Štafetu po nebohém Mercurym přebral ve velkém stylu Englishwoman's Domestic Magazine, který začal vycházet v roce 1852. Ten už byl na první pohled od dnešních časopisů k nerozeznání. Články typu „Deset kroků k lepšímu životu" se střídaly s recepty, sloupky o domácích zvířátkách a specialitou byla barevná příloha, která představovala anatomicky nereálnou slečnu navlečenou do posledního výkřiku pařížské módy. Na druhé straně byl potom uveden střih, podle kterého si čtenářky tu krásu mohly doma spíchnout. O tom, jak zhubnout do patřičných proporcí, se psalo jinde.

Co ale dělalo z tohohle časáku naprostý hit, byla rubrika Kupidova poštovní schránka. Jestli se pohoršujete nad tím, že dnešní dámské magazíny hraničí čas od času s lehkou pornografií, nechtějte vědět, co všechno se tisklo v 19. století. Začalo to nevinnými problémy s nerozhodným snoubencem a panovačnou matkou. O pár let později už Kupid rozebíral temné choutky plné utažených korzetů, bičíků a síťovaných punčoch.

Kam to došlo

Dnešní časáky pro ženy vlastně pořád nabízejí stejný vzorec. Jejich čtenářky pravděpodobně pořád baví donekonečna vyplňovat kvízy „Jste sexuální dračice?" nebo číst články s číslovkou v nadpisu (10 rad, jak... 20 věcí, které...). Z mužského pohledu je na jejich obsahu obludně depresivní fakt, že neustále řeší nějaké problémy.

Zatímco časopis pro chlapy svým čtenářům nepokrytě tluče do hlavy, že jsou největší bouráci pod sluncem, magazíny pro dámy maximálně uvádějí 10 rad, jak být v něčem lepší. Většinou v sexu. V redakcích ženských časopisů o tomhle fenoménu pravděpodobně vědí a každých pár stránek ho pro jistotu zdůvodní tvrzením, že za všechno stejně můžou chlapi. Odvázané magazíny, jako třeba Cosmopolitan, podsouvají čtenářkám-dračicím názor, že nestojí za to se kvůli tomu trápit, protože chlap je spotřební zboží a chodící peněženka. V těch usedlejších už dámy redaktorky svorně s Miriam (38, manažerka) vzdychají, že potkat normálního chlapa je nemožné, protože jsou buď zadaní, divní, nebo teplí. Nakonec stejný posun jde zaznamenat i u profilů redaktorek.

Cosmopisatelky se holedbají, že „největším koníčkem je cestování a psaní reportáží z míst, která navštívily". Ty z magazínů pro dámy v nejlepších letech už píšou, že „ve volném čase plete, háčkuje a po večerech se dívá na televizi. Miluje své čtenáře a boty na podpatku. Chtěla by už konečně potkat normálního chlapa". Normální chlap se potom může jen modlit, aby ve skutečnosti dračice i romantička byla jedna a ta samá osoba a ty extrémy v životopisech se navzájem vynegovaly. Do aspoň trochu normální ženské.

Jak to funguje

Jak to v ženských magazínech chodí, popisuje ve svém blogu bývalá dopisovatelka prestižních dámských časopisů Alison Stein Wellnerová. „Redaktorky nevytáhnou celý den paty z kanceláře a vůbec netuší, co se v reálném světě děje," píše Alison. „Autorům potom nezadávají témata, ale už hotové příběhy, které se jim zdají být zajímavé a odpovídají jejich představám o tom, co zajímá čtenáře." Aby bylo možné doložit vymyšlenou story konkrétní citací, nezbývá autorkám než někde vydolovat reálnou osobu, která zadaný příběh prožila.

V jednom případě prý Alison dostala zadání najít atraktivní ženu, které změnila život těžká nemoc. Navíc té osobě musela nemoc: a) zachránit rozpadající se manželství, b) pomoct překonat strach z manžela, c) objevit víru v alternativní medicínu (ale ne moc silnou, aby nepůsobila jako blázen). Když se autorce podařilo takovou ženu opravdu vystopovat, přesvědčit k výpovědi do časopisu a nechat se vyfotit, mohla teprve napsat článek, který si někdo vycucal z prstu na redakčním brainstormingu u latté s koblihou. Jak Alison píše, vydržela to do chvíle, kdy jí redaktorka poslala pochvalný e-mail za to, že „našla tak mladou a už tak nemocnou ženu". Pak dala výpověď.

Text: Lenka Krbcová, Natálie Veselá, Jiří Holubec
Foto: Profimedia

Zpět