Právě se stalo:

VODOCHODY: Rekordní mrazy způsobily babyboom, ženám praskala voda.
PRAHA: Michal David zvítězil v televizní anketě TýDýt.
BRATISLAVA: Daru opustil rytmus.
CUKRÁK: Vlny hudebního vysílání českého rozhlasu zabíjely.

Home › Články › Zápisky lovce obskurit

Zápisky lovce obskurit

Hlavní tag (sekce): To nejlepší z tištěného

Ten „projekt“ jsem nikdy předem neplánoval a sám se mi vnutil do života. Ale ničeho nelituju a koneckonců nic není náhoda. Když je žák připraven, mistr se dostaví, říkají buddhistické spisy.

Během půlročního pobytu v Berlíně jsem se po muzice pídil na mnoho způsobů. Viděl jsem skvělou PJ Harvey, božské turecké pouliční muzikanty a nezapomenutelného italského dýdžeje-klauna. Užíval jsem si vůbec poslední hudební megastore ve městě, třípodlažní Dussmann, který má otevřeno do půlnoci, a tím pádem je útočištěm zbloudilých duší táhnoucích z koncertů. Poznal jsem čtvrti od drsňáckého Neuköllnu po luxusní Charlottenburg a začal chápat vtipy typu „hiphopeři z Charlottenburgu" (= něco jako „anarchisti z Jevan").

Pochopitelně jsem se taky nořil do hudebních second handů a prozkoumával bleší trhy. Hledání „přesně nevím čeho" v sekáčích je vášeň: nikdy nevíte, na co narazíte, připomenou se vám tak tituly, na jejichž existenci jste už zapomněli, a navíc je (asi hlavně u kluků) věcí prestiže najít v haldě ničemností perlu za dumpingovou cenu.
Když jsem takhle putoval po bazarech, vedle vší dobré hudby jsem si čím dál víc všímal čehosi dalšího. Jsou tu k mání ne metráky, ale tuny, nezměrné haldy vinylů německého popu: především sedmdesátá léta, ale i šedesátá a osmdesátá, prostě první vinylová epocha. Hitparády, dávno zapomenuté tehdejší hvězdičky, žánr „schlager", krmivo pro dobové FM stanice: tahle produkce není žádná avantgarda, zato dobře reprezentuje hlavní proud, „cestu uprostřed dálnice", jak tehdy říkali Američani.

Oděna harmonikou

Jak mi tak putovaly ty vinyly pod rukama, jejich obaly se mi začaly spojovat v související síť. V jakési svědectví o době, která - na rozdíl od dneška - chrlila hudební nosiče a v níž byl zábavní průmysl opojený svou silou. A vyváděl věci, které se jen tak nevidí. Zkrátka a dobře: když jsem objevil pětadvacátý obal, o jehož absurditu bych se rád podělil s přáteli a veřejností, začal jsem ty věci kupovat.

Určil jsem si limit: nedat v průměru víc než jedno euro za vinyl. (Časem jsem bohužel musel hranici několikrát překročit.) Hlavní kapitola vinylového svědectví je jasná: ženy. I dneska se ještě najde zboží, které se prodává přes anonymní krásku na obalu, ale už to nejsou desky. V sedmdesátých letech se s tím nemazali: přes album nějakého orchestru (jistěže s mužským dirigentem) nebo hitparádový výběr se prskla jako ozdoba slečna, a to a) obecně svůdná, b) v bikinách, nebo c) přioděná zcela minimálně, viz countryový titul s kovbojkou, která má na sobě jen pás s koltem místo kalhotek. V Německu byly dost populární akordeonové přepisy hitů: divili byste se, kolik variant na nahotinu, zakrytou čistě jen tahací harmonikou, se dá vymyslet.

Potácel jsem se ve svém rostoucím městě žen s různými pocity: z některých obálek mě obcházela nevolnost, do jiných žen jsem se na čas zamiloval. V duchu jsem počítal, kolik let je dnes těm dvacítkám nafoceným v roce 1974 a říkal si, jaký asi byl jejich další osud.

Vyblitý východ

Další lahůdkovou kapitolu tvořily bujaré večírky, veselí a optimismus. Tady se dalo narazit na fotky, kde se snoubila operetní rozvernost s plíživou erotickou předehrou. Všichni jsou tu veselí a odvázaní, připíjejí si, tančí, operují s nafukovacími balonky, líbají se a jedí pečenou drůbež: na některých fotkách se rozvíjí třeba dvacet příběhů najednou. Ovšem pozor: tady už se smazává rozdíl mezi západním Německem a socialistickou produkcí státního východoněmeckého labelu Amiga. Ta tsunami šťastných a bezstarostných posluchačů popu se šířila bez ohledu na Berlínskou zeď. Víte, jak se hlavně pozná rozdíl mezi západním a východním „happy" obalem? V kvalitě tisku. Amiga je pravidelně „vyblitější", a protože se soutisk barev vždycky úplně nepodařil, dáma má oči na čele a v důlkách bílé díry. Lynchovská atmosféra par excellence!

Někdy jsem si říkal, že kdybych nevěděl, že se jedná o obal desky, marně bych hádal, z jakého důvodu fotka vznikla. Záhadnou absurdní konstelací je třeba rytíř v brnění s chocholem na břehu jezera, jemuž se vine kolem plechových nohou jakási barová kráska. Klidně by to mohla být divočejší kreace nějakého autora současného umění...

Blešáky a bazary v Berlíně

Boxhagener Platz

Na náměstí v srdci (módní, ale ještě ne zkažené) čtvrti Friedrichshain to žije: každou sobotu farmářský trh (trocha hudby se najde taky) a každou neděli bleší trh se spoustou cédéček a vinylů. Ale možná si nakonec místo nich odnesete vintage kabelku nebo sadu kulečníkových koulí: z nepotřebného sortimentu tu mají všechno.

Velodrom

V areálu cyklodromu koncertovali Kraftwerk, ale taky se tu konají obří burzy desek. Od specialistů na pirátské bootlegy po laciné ozvěny cédéčkové éry, tohle je místo, jehož velikost odpovídá velikosti Berlína.

Mauerpark

Nedělní blešáky na Prenzlauerbergu lze kombinovat s válením a piknikováním na trávníku, asi k tomu uslyšíte lokální funk nebo jiný odvaz. Desky, chytrá neautorizovaná trika, mísy na ovoce ze zprohýbaných starých vinylů, currywurst, cider, pohoda.

Neházejme vše na Němce

Umíte si asi představit moje nadšení, když jsem v haldě zbytečností objevil titul, na němž rozjařená společnost sjíždí schodiště v rodinné vile na nafukovacím člunu! Jenže s tím souvisí podstatný moment sběratelské anabáze: člověk se nesmí před prodávajícím moc radovat, jinak majitel obratem zvedne cenu. Opakovaně jsem myslel na brilantní povídku Roalda Dahla Farářovo potěšení, kde překupník nábytku, vydávající se za duchovního, tak jemně chytračí při nákupu laciného unikátu, až se dočká jemné a kruté pointy. Já jsem na trzích bojoval třeba s tureckou manželkou, která měla v bedně naprosto skvělé věci, ale byla neoblomná. „On řekl pět eur, já říkám pro vás tři eura za jednu, ale to je poslední slovo! Manžel by mě zabil!" Marně jsem jí vysvětloval, že nenajde nikoho druhého, kdo bude chtít koupit patnáct těch shitů najednou, a aby mi slevila. Jeden Ital (na výtečném blešáku na Boxhagener Platz) se urazil, že chci koupit výhradně desky s polonahými holkami, a rozkřikl se na mě, že neprodá nic; mému socioprojektu tak utekla dvojka pěkné písňové edice „Bez košile a bez kalhotek". Našli se utahaní majitelé přepravek, kteří se rádi trochy té tíhy zbavili: a taky jsem mluvil se studenými prodavači, kteří opatrovali skvělou kolekci politických děsů z NDR a trpělivě čekali na nadšence, který zaplatí jejich nestydatě přepísknuté ceny.

Teď jsem v Praze, vymýšlím si nejlepší možný tvar výstavy pro ta elpíčka a z polic na mě při tom zírají ty neznámé tváře. Vzpomněl jsem si, že bych si mohl pustit i samotné vinyly, a po letech zakoupil gramofon. Návštěvy a přizvaní experti reagují vesměs nevěřícně. S chystanou vyýstavou je jediná potíž: nechci všechnu kýčovitost a sexismus hodit jen na Němce, vždyť sunny seventies byly mezinárodní jev. Začal jsem shromažďovat české obaly jako paralelu: jsou jiné, ale taky často z říše nepochopitelných příčin: od Zlatého palcátu ke kráskám kolem Ladislava Štaidla. Obávám se, že brzo potkáte v českých hudebních bazarech postavu, která se znuděným výrazem bude předstírat, že ty obskurní vinyly, jež si vybrala, vlastně ani moc nechce, ale za pár šupů by je možná brala...

Zapátrali jsme na internetu a vytáhli pro vás sto nejdivnějších obalů desek. Jsou sice trošku provařenější, ale ona vám troška té historie přijde k duhu.

Text: Pavel Klusák
Foto: Daša Finn Barteková