Tlustý pán před námi není herec. Je komparzista. Nic už ho nerozhodí. Filmování s nějakým tím slavným kolegou ze zámoří je věc všední až banální.

V potemnělém sále pražské Lucerny se už před pátou ranní schází několik desítek komparzistů. To je obvyklý čas. Technici natahují kabely, museli tu být ještě o něco dřív. Pracovník castingové agentury, říkejme mu třeba dozorce, věčně hledá v lejstrech. „Jméno? Vás tu nemám... Kdo vám volal? Á, tady jste, komparzák!"

Komparzák čili komparzní lístek je doklad nejcennější. Ten kousek papíru je vaší stvrzenkou, že jste tu byli, a tudíž máte nárok na peníze. Dozorce vyplňuje kolonku „Od". Další. „Jméno? Komparzák!" Další. Já. „Jméno?" Sláva, jsem na seznamu. „Komparzák!" S potvrzením, že existuji, sestupuji po schodech do nitra paláce.

Nevyspalé - a snad proto věčně protivné - kostymérky se hrabou v tyčích ověšených kostýmy. Tu přihodí klobouk, tam perlový náhrdelník. „Snad jste měla v pokynech společenský oděv, ne?" utrhují se na nešťastnici v oblýskané sukni. „To je moje svatební," špitne babička. „Další! Další! Další!" A teď hybaj k maskérkám. Jedny oční stíny pro všechny, jedna rtěnka, jeden pudr. „Šup, šup, šup!"

Náhle všichni ožijí. Koná se selekce. Nudní, ošoupaní vlevo, zajímavé typy vpravo. Ti dostanou „roličku". Největší závist budí blahobytný pantáta; bude za starostu města. A bude, považte, i mluvit! Dáma vedle mne mi do hlavy hustí svoji nejoblíbenější: „To když jsem točila s Formanem Amadea, tam si mě považovali!" Paní Miluši se tenkrát splnil sen každého komparzisty - i ji si vybrali na menší roli. Navlékli ji do roztrhané noční košile a nechali bloumat chodbou pražské Invalidovny, kde se točily scény z blázince.

Štěstí blahobytného pantáty netrvá dlouho; hned v druhé scéně, usazený mezi námi, anonymními, povstane a zahaleká do kamery cosi špatnou němčinou. Na první dobrou. A končí. Na ostatní čekají ještě čtyři placené dny. On, provařený obličej, už není zapotřebí.

Kecy v kleci
V nekončených hodinách čekání mezi záběry mám na vybranou mezi tím hrát tisíckrát dokola prší, nebo poslouchat hovory. „Museli jsme do hromadnýho hrobu. Váleli jsme se tam jeden po druhým. Posypali nás moukou, abysme byli jako mrtví. Kdo se svlíknul, dostal příplatek." Svlíkla se. „To já jsem tuhle byla Židovka, jakože bohatá, rozumíte, v kožichu, takovou elegantní úzkou sukni... Pak nás hnali uličkou mezi esesáky, psi štěkali, náckové řvali. Do vagónu jsem v tý sukni nemohla vylézt, tak do mě řezali..."
Dozorce z castingu nás usazuje v lóži. Budeme diváci divadelního představení. „Ne, teď nemůžete na záchod." „Ne, teď se nemůžete napít." „Ticho, akce!" Dole pod námi se cosi odehrává. A znovu. Znovu. Pauza.

„Potřebovala bych zdrhnout, mám ještě jeden kšeft na Národní," svěřuje se utahaná mamina. Jsou čtyři odpoledne, jsme už jedenáct hodin v podzemí. Dozorce mě blahosklonně pouští na skok do trafiky vzdálené tři metry. Na rozdíl od ostatních loudilů lačných cigaret nebo čerstvého vzduchu zřejmě vypadám seriózně. Věří, že se vrátím. Bodejť by ne, nemám přece vyplněnou kolonku „Do".

Vy mě točíte
Druhý den před šestou už podle pokynů zase stepuju v řadě na mrazu před bývalou tovární halou. ČKD v pražských Vysočanech se dočasně proměnilo ve filmové ateliéry. Hned za mnou podupává celá rodinka. „Kdepak, děti nebudou vyvádět jako minule," slibovali, když se konečně dočkali telefonátu z agentury. Teď mi líčí, jak vstali ve čtyři, zhltli snídani a vyrazili vlakem do Prahy. Celý den stráví - se mnou a třemi desítkami dalších - ve studených ratejnách mezi kulisami pohádkové vesnice nebo natlačení před jediným teplometem v šatně pro komparz. Dozorce z agentury nese aspoň dětem koláče z cateringu. Ve vedlejší vyhřáté místnosti se totiž baští líp. Komparzu vstup zakázán. Tady je hercovo. Nadlidi ze štábu a umělci si vybírají z menu, utrhávají bobule vína, uždibují z dortíků. A zase na plac. Pauza. Na plac. Pauza. Děti samozřejmě vyvádějí stejně jako minule. Ale je to čtyřikrát sedm stovek. Za tmy jedou zpátky domů.

U telky
Pohodlně usazená v křesle, teplé kafe po ruce, dívám se na historický film. Nevnímám hlavní hrdiny, vidím jen postavy v pozadí. Lidské stádo, které je nic; ale bez něj by to nešlo. Ani u filmu. Když se komparzistovi poštěstí točit film, který se u nás promítá, hledá v něm pak jen jediných pár vteřin. Těch svých. Ostatně ty jsou vždycky nejzajímavější.

Text: Lenka Krbcová
Foto: Pavla Klenorová, Profimedia

Zpět

Související

• 25. 4. 2010 Jak přežít (den)2 na matfyzu
  

  Matfyzákem se člověk nestává, ale rodí. Matfyzáci to tvrdí s pýchou v hlase. Matematiku, fyziku nebo informatiku můžete studovat i na dalších školách....

  Hlavní tag (sekce): To nejlepší z tištěného

  Tagy: Reportáž Fenomén Student

• 11. 3. 2010 Motorkáři všech zemí
  

  Máme tu další z cyklu našich článků z minulosti ČILICHILI. Tentokrát ze září roku 2005. Pojďme do něj.

  Hlavní tag (sekce): To nejlepší z tištěného

  Tagy: Reportáž Best of 5 let ČILICHILI

• 28. 2. 2010 Kámen, nůžky, papír
  

  Přeplněný torontský klub. Stovky karnevalově nastrojených lidí se tlačí kolem stolů a fandí. Ve vzduchu je pot a adrenalin. Soutěžící nastupují ke...

  Hlavní tag (sekce): To nejlepší z tištěného

  Tagy: Reportáž Best of 5 let ČILICHILI Student