Jaké to je v Kosovu, ve městě, které zdecimovala občanská válka. Jak se k sobě mají Srbové a kosovští Albánci? Přečtěte si v reportáži, po které vás lehce zamrazí i v parném létě.

Vojenský tábor, nenávistí rozpolcená země anebo domov heroinových mafií. Nic povzbudivého, ale všechny tyhle přívlastky pro Kosovo platí. Jsou mu dva roky a část světa ho považuje za mimomanželského parchanta. I když si v oblasti Albánci a Srbové stále brnkají na nervy, vládne křehké příměří. Křehké, ale dost zřetelné na to, aby se v něm projevila i dobrosrdečná část balkánské povahy.

Odtržené trhy

Po úzkém pásu silnice dorazíme k okraji půlmilionového hlavního města Prištiny. Na prostorném parkovišti se zrovna konají zvířecí trhy. V ohrádkách se tlačí slepice, kačeny, ovce, kozy. U sloupů stojí přivázané krávy a pár koní. Majitelé licitují s kupci o ceny. Občas to vypadá, jako by si chtěli navzájem dát po čuni, ale to je jen vizuální pocit z typického místního dialogu. V poledne už všichni spokojeně posedávají, pokuřují papirosky a klábosí o paňmámách. A stejně rychle, jak se trh vylidňuje, plní se následně ulice města.

Centrální pěší zónou proudí davy, v zahrádkách okolních kaváren srkají kávu hlavně starší muži. „Se ženou vyděláme měsíčně přibližně pět set eur. Jen za nájem dáme tři stovky. Nedokážeme zaplatit všechny účty, takže nám vypomáhají příbuzní, kteří pracují v Německu," říká tiskař Admir s tím, že kofeinová relaxace je jednou z jeho mála radostí. V podstatě tím vyjadřuje situaci většiny občanů Kosova, kteří jsou odkázáni na podporu příbuzných z ciziny. Vždyť země nacionalistickou válkou ještě víc zchudla a kdo si myslel, že všechno vyřeší nezávislost, spadl z višně.

Švestky na dvou kolech

Zatím posledním dílem kosovského konfliktu byla  jednostranně vyhlášená nezávislost Kosova v roce 2008. „Svatým zůstaneš v mém srdci, kulka nepřítele ti vzala život, krev vyschla, ale svobodné Kosovo žije," nese se ponurá píseň rappera jménem Vero 8 jednou z vedlejších ulic, po níž projdeme k obchoďáku.

Nedaleko honosné radnice, na jejímž plotě ještě dodnes visí řady fotografií s lidmi ztracenými za války, trénuje v parku skupinka policistů jízdu na kole. S jednoduchým slalomem kolem kuželů se dost potýkají. Albánci, což platí i o těch kosovských, nejsou úplně náruživými sportovci a tyhle švestky jsou toho zářným důkazem. „Chlapi, turista, tak se předveďte," rozkáže náčelník. Dalším slalomářům to jde o poznání lépe. Rozkaz je holt rozkaz. Když zajdu za roh a vykouknu, jejich snažení už zase připomíná spíš opilce na trase hospoda-domov, jako vystřiženého ze Slavností sněženek. Nicméně Kosovo bude mít jízdní policisty.

Městečko vejpůl

Motor našeho auta přehlušilo hřmění vrtulníku. Dostáváme se do neklidné zóny. Přijíždíme do Kosovské Mitrovice, která se rozkládá na hranici nenávisti. Jednu půlku města obývají kosovští Albánci, druhou Srbové. Stejným způsobem, jako kdysi zeď půlila Berlín, rozděluje tyhle znesvářené komunity řeka Ibar. Dá se přes ni přejít po fungl novém mostě, ale opravdu jen na vlastní nebezpečí. Most je také skoro pořád prázdný. Na albánském břehu hlídkují ozbrojenci, na střechách domů mají dokonce vybudovaná kulometná hnízda.

Už jen trochu detailnější prohlídkou města se člověk dostane do dětské hádanky: Poznej co nejvíc rozdílů. Pár jich tu opravdu je. Na albánské straně stojí několik výstavních mešit, platí zde euro, dvouhlavá orlice kouká i z rudých svatebních šatů v jednom z kšeftů, stěny domů zdobí několik nápisů „Srbové, jděte do prdele" a památník je věnován obětem srbských teroristů. Protějšímu břehu vévodí výstavní pravoslavný kostel, bez dinárů nenakoupíte, všude jsou znaky Srbska a po zdech ujištění, že pomoc nepřijde od fašistů z Evropské unie, ale z Ruska. Mramorový sloup upomíná na oběti albánských vrahů.

„Spáchali už úplně všechno. Od znásilnění přes vraždy a únosy až k ničení hrobů. Jsou to monstra," říká předseda místní pobočky Srbské národní rady Jovic Nebojša v kavárně na nábřeží a nenávistně loupne pohledem na druhý břeh. Je neúprosný a odhodlaný.
„Chtěli provést genocidu a jejich politika je pořád agresivní. Žijí ve virtuálním světě," pronáší zase starosta Bajram Rexhepi na radnici na adresu Srbů. Obyčejní lidé už politiku řeší méně, ale do jámy lvové, tedy na nepřátelskou stranu řeky, ani nepáchnou.

V albánské části je nespočet honosných mešit. Do daleka svítí jejich bílé minarety. Když ale návštěvník zabrousí do zapadlých uliček města, uvidí i to, co zbylo z křesťanských stánků Páně. Trosky. V jedné zahradě pořád stojí pravoslavný chrám. Je zavřený a notně pošramocený. Ve stěně nad vchodem jsou vidět škvíry po kulkách. Několikrát obejdu jeho zdevastované stěny. Vyobrazené reliéfy postav, které ortodoxní muslimové kvůli zákazu zobrazování lidského těla všude jinde seškrabují ze zdí, zůstaly kupodivu zachovány. Za chrámem spatřím kukaň, kde chrápe strážník s kulometem na kolenou. Když mu jemně poklepu na rameno, vyskočí, jako by ho štípla do zadku štěnice, a chce zamířit. Když zjistí, že je všude klid a mír, sklopí hlaveň. „Foto ne," vyklouzne z něj po chvíli. Pozdě, fotky už mám.

Mezi cedulemi

Míříme na jih. Výpadovky z větších měst jsou obestavěné nákupními centry a luxusními sídly významných firem. O kousek dál sbírají ženy na polích kukuřici a hospodáři s mezky svážejí dříví na podpal. Lesk a bída dnešního Kosova? Ne! Na ty narážíme až později v pohoří planina Šar. Cedule s dvojjazyčnými albánsko-srbskými jmény vesnic neomylně ukazují, kdo tu bydlí a kdo je v nich pánem. Jedno nebo druhé označení je vždy zasprejované. Není divu, že opodál stojí značky s povolenou rychlosti pro tanky.

Horské soutěsky střídají vodopády v lesích nebo rozkvetlé louky. Krajina planiny Šar sama navádí řidiče do půvabného městečka Prizrenu. Právě v něm bydlí životopisec největší balkánské ikony.  „Byla národností Albánka, ale narodila se ještě v dobách Osmanské říše ve Skopje. Většinu života prožila v Indii a má i občanství USA," popisuje kněz Don Lush Gjergji mezikontinentální rozměr Matky Terezy, která sice ráda mlsala čokoládu, ale pověst světice jí to nekazí. Z páterova domu vyjdeme před zachovalý  kostel a odnaproti na nás vykoukne důstojný minaret mešity.

Prizren působí skoro po všech stránkách jako městečko z jiné, lepší reality. Výstavní podhorské domky se tyčí po obou stranách bystřiny. Z kopce na ně shlíží starodávná pevnost. Po kolonádě korzují chlapci s děvčaty v rozhalenkách, jako by netušili, že by měli mít tváře zkřivené nenávistí. Čím víc bude přibývat běžných starostí a radostí, tím méně snad budou krvavé vzpomínky strašit. Ale bude to ještě trvat.

A jaké jsou vaše cestovní zážitky? Jeli byste do Kosova na dovolenou?

Související

• Správný vozíčkář má večer spát

  Taky vám přijde, že je už prakticky všechno bezbariérové? Vypadá to, že za chvíli začnou pro vozíčkáře přestavovat i horolezecké stěny. Jenže to se...

• Dobití Berlínem aneb Polívka u slečny Heckerové

  Pokud vám někdo tvrdí, že perfektně zná klubový život v Berlíně, je to lhář. V německé metropoli se stovkami barů, rockklubů, diskoték, karaoke,...

• Loď durch kaput!

  Kaprál v třírohém klobouku na mě vztekle štěká rozkazy jako kulomet: „Nabíjet! Zamířit! Pálit!“ Nepřátelský člun na řece pod pevností se už už dostává...