„Mám teď volno, přijeďte, kdy budete chtít,“ říká do telefonu. Chlap, který ze svého mrňavého bytu v Mladé Boleslavi zahýbal českým internetem. Nahrává totiž na YouTube jeden neuvěřitelný song za druhým. Není to muzika, kterou byste čekali od člověka, co se živí výukou hudby, ale věrných posluchačů má desetitisíce…

Bez urážky, vážně vás živí muzika?
Částečně. Mám invalidní důchod, ale k tomu učím lidi hrát na kytaru, mandolínu a klávesy. Mám asi 14 žáků. V létě je to trochu horší, ale někteří studenti nepřestali chodit ani přes prázdniny. Toho si fakt cením. Většina mladých lidí sedí celé dny u počítače a učit se na nějaký hudební nástroj je pro ně námaha.

Hrajete i veřejně, nejen přes YouTube?
Občas chodím hrát důchodcům. Jenže musím sám nosit všechnu aparaturu. Do trabanta to táhnu z druhého patra čtyřikrát. A pak na sál. A zase zpátky. Ale stejně tomu asi neuniknu, teď mě čekají tři koncerty s vlastníma písničkama.

Čekáte víc nabídek?
Nechci přehánět, ale sleduju, že v mým životě přichází další přelom. První video jsem na internet nahrál 6. února 2009. Dlouho se nic nedělo. Říkal jsem si, jak je ten YouTube ničemnej. Když nikým nejste, strašně blbě se začíná. A pak se něco zlomilo.

Investoval jste do reklamy?
Ale vůbec, bulvár se chytil mé písně Balada o mrtvé dívce. Pochopitelně to nafoukli jako hororovou záležitost. No ale teď to má přes osmdesát tisíc poslechů. A pak jsem taky své sestře, Daně Hodasové, napsal písničku Jak jsem mohla žít bez lásky. Ta byla taky velice uznávaná a Dana se s ní ohromně proslavila. Lidi mě začali registrovat.

Poznávali vás na ulici?
No to ne, ona Boleslav je s prominutím kulturně prdel světa. Anebo se možná neodvážej ke mně přihlásit. Je to holt maloměsto, víte, taková ta česká malost, závidí mi úspěch. I manželka žárlila na moje úspěchy. Teď jsem rozvedenej. Kdyby zjistila, že se mnou někdo dělá rozhovor, pominula by se vzteky. I takové může být manželství. Teď nikoho nemám, ale mým životem po manželství prošlo několik žen. Líbí se mi hlavně ty s plnými tvary...

Na YouTube už máte hromadu písniček. Bude to ale stačit na sólové vystoupení?
Já už napsal asi 400 písniček, někdy třeba dvě za noc. Já jsem fakt střelenej, ve čtyři hodiny v noci mi začne něco vrtat v hlavě, tak vstanu a píšu. Jednou ze mě třeba kamarád vytáh hodně peněz. Ale říkal jsem si, že bych mu měl odpustit. Protože nenávist poškozuje i vás. A tak jsem napsal písničku Očista duše. Taková katarze. Většina mých písniček je ze života. Když se ztratil v USA asi na dvacet minut atomový kufřík, hned jsem na to napsal písničku. Našel se na záchodě, no není to doslova prdel? Pardon... Takže takhle to vzniká.

Asi nejúspěšnější je ale tematicky mnohem jednodušší Řežu, řežu dříví...
To byla přitom okrajová záležitost. Postavil jsem cirkulárku a na internet dal jednoduchej návod. Fanoušci mi psali, že by ji chtěli slyšet. Nahrávat jen tak cirkulárku mi přišlo blbý, tak jsem k tomu napsal takovej praštěnej text. A ta písnička vyletěla strašně nahoru. Teď mě zvali do Ostravy a slečna pořadatelka se ptala, jestli bude i  Cirkulárka. Tak mi kamarád Pepa postavil malou, sedmicentimetrovou. A pak ještě menší!

Je vám skoro šedesát, a na internetu jste jako doma. To není úplně běžné...
Na internetu mi přijde nejlepší, že umožňuje tak krásnou komunikaci. Já si myslím, že mezi lidma je komunikace to nejdůležitější. Všichni potřebujeme cejtit nějaký člověčenství, abysme měli kontakt, abysme věděli, že je na druhý straně živej, normální člověk. Internet neuvěřitelným způsobem spojuje.

Ne všichni posluchači vám ale fandí. Jak zvládáte negativní ohlasy?
Je to hnusný, hnusný. Teď jsem uploadoval skladbu Atomový blues a zařek jsem se, že z YouTube už nebudu číst žádný ohlasy, protože tam píšou samý kreténi. S odpuštěním. Jestli si někdo chce udělat obrázek o úrovni našeho národa, ať si to tam přečte.

Sledujete českou hudební scénu?
Třeba Kabát je pro mě popová kapela, která se tváří tvrdě. Nebo Petr Kolář. Když zazpívá Ještě že tě lásko mám, to bych rozšlapal rádio. Nebo ten Brichta a Dívka s perlami ve vlasech. Právě s Brichtou jsem měl osobní konflikt. Poslal jsem mu kdysi písničku. A myslim si, že nebyla špatná. A on mi odpověděl, že takovýhle sračky psal ve čtrnácti letech. Přitom tu slavnou Dívku s perlami ve vlasech nahrála maďarská kapela Omega už někdy v šedesátých letech. A on se tím dodneška vytahuje.

Takže nemáme žádné pořádné zpěváky a kapely?
Za tu degradaci hudby můžou i sdělovací prostředky, protože hrají jeden hit pořád dokola, a tím tu písničku zničej. Navíc jsou dneska texty samý slátaniny. Já chci písničky o něčem. Už mě to vznášení andělů a padání hvězd nebaví. Já vím, že nikdy nebudu mít většinový posluchačstvo. Ale svoje posluchače mám a jsem jim vděčnej. Vim, že třeba do rádia těžko proniknu, to ovládá mafie, která si s producentama a zpěvákama přihrává. Ale já jsem spokojenej. Pořád se mi zvyšuje sledovanost, teď mám denně dva až tři tisíce poslechů. A já navíc hlavně potřebuju tvořit. Mám velkou fantazii. A když ji špatně nasměrujete, udělá v hlavě strašný věci. Podobný problémy měly v životě různý tvůrčí osobnosti.

Koho si tedy ceníte?
Cením si Marušku Rottrovou. Pana Nohavicu, to je prostě básník, na kterýho tu nikdo nemá. Cením si Kryla samozřejmě. Ale taky Ivana Mládka. Ten je mýmu srdci blízkej tou praštěností. A přitom je to velice inteligentní člověk. Víte, takovýmhle způsobem dělat srandu, to je veliký umění.

A až přijde ta sláva, jakou budete mít image?
O tom jsem nepřemejšlel. Mně se hodně líbí hodně výrazný oblečení. Mám třeba krásný barevný kraťasy. Ale mý muzice by extravagance neslušela. To je prostě normální civilní muzika, muzika pro lidi.

 

Foto: archiv Milana Buričina

Související

• Kdyby třínohý pes potkal pětinohou kočku

  Otřesná zpráva pro všechny české rodiče – jedny z nejkrásnějších dětských knížek současnosti tvoří rodilý Pražák, ale ve zdejších knihkupectvích je...

• Zkazit se dá i gin s tonikem

  „Jak jste na mě přišel?“ ptá se ve svém Bugsy´s Baru kousek od Staroměstského náměstí čtyřicetiletý Václav Vojíř. „No,“ říkám mu, „ptal jsem se po...

• Mám černobylskou nemoc

  Když náš kolega Petr Toman odjížděl na dovolenou do Černobylu místo někam k moři, klepali jsme si všichni na čelo. Když o pár měsíců později s fotkami...