Máme rádi filmy a jako všichni stárnoucí intelektuálové se pokládáme za náročné diváky. Doma tajně koukáme na akčňáky, ale do kina chodíme na velké snímky světové kinematografie. Jenže herdek! V poslední době jsou tyhle údajně kvalitní bijáky často taková nuda, že by to uspalo i hrnek kafe.

Lístky dneska stojí majlant a člověk není milionář, takže si pečlivě vybírá, za co prachy vysolí. Kouká tedy na výsledky mezinárodních festivalů a snaží se chodit akorát na „zásadní“, „diskutované“ nebo „cenami ověnčené“ výtvory. Jenže se pak zoufale snaží neupadnout do kómatu a se skřípějícími zuby obyčejně nejmíň dvě hodiny trpí u rádobyfilozofické slátaniny.

Aki Kaurismäki – Utečenec a zlý svět

Kaurismäkiho sociálně kritické pohádky jsou už léta povinné pro všechny milovníky Finska a těžkých depresí. Jestli máte alergii na sluneční světlo, byla to vždycky sázka na jistotu. Tma, déšť, šeď a chlast, nějaká ta sebevražda – to je režisérův letitý recept. A vždycky to plus mínus fungovalo. Postavy jsou chudáci, všecko se jim hroutí pod rukama, dneska je špatně a zítra bude ještě hůř… Jenže když takových filmů uděláte hromadu, už by to chtělo kapku přihnojit nějakým dalším nápadem. To se ale bohužel nedaří. Synopse nového filmu Le Havre (samozřejmě dostal letos v Cannes cenu kritiků FIPRESCI) nepotřebuje komentář: Neúspěšnému literátovi, nyní čističi bot Marcelu Marxovi z přístavní čtvrti, vrhne osud do cesty afrického mladíka na útěku. Chrabrý Marcel se jej pokusí zachránit před policií a deportací. Ještě jsme to teda neviděli, ale panuje jistá obava, že ani neuvidíme. Nebylo už té čestnosti ve světlech za soumraku, těch mužů bez minulosti a děvčátek ze sirkáren dost?

Jim Jarmusch – Hranice trpělivosti

To, co odborná kritika popisuje jako budování atmosféry, je obyčejně hlavně bohapustá nuda. Jarmusch natočil několik skvělých filmů, ale dokáže být velkolepý i v bezduchém uměleckém sebeukájení. Jestli jste dokázali bdít u jeho posledního filmu Hranice ovládání, nejspíš jste si do kina museli přinést žehlení, protože vsedě to nejde přežít… Osamělý muž, samozřejmě beze jména, putuje španělskou krajinou, pije kávu s tajemnými lidmi a sbírá jakési indicie. Bonus: záhadné vzkazy na krabičkách sirek. Člověk se ptá, jestli to tak jenom vypadá, nebo to jsou vážně záběry z Jarmuschovy evropské dovolené s kámoši. Návštěvníci Letní filmové školy v Uherském Hradišti prý filmy tohohle typu nazývají melancholickým, meditativním, případně lyrickým vyprávěním. My bychom poslali Jarmusche do důchodu.

Polanski bez tajemství

Mysteriózní thriller Muž ve stínu (klasicky zavádějící překlad dvojznačného názvu Ghost Writer) má zásadní problém: není mysteriózní a už vůbec to není thriller. Je to nuda, která se snaží blbě vytěžit něco z poetiky Polanského prvních filmů. Napětí je tam asi jako v gumě od vyvařených spoďárů. Jenže Polanski má jméno, je to kontroverzní osobnost a díky Pianistovi (2002) se deset let po Hořkém měsíci zase vrátil do kurzu, takže se mu po Evropě ceny opět jenom hrnou. Děj? No, nechceme to prozrazovat, ale kde nic není, tam ani smrt nebere. Bývalý britský premiér si zkrátka najme pisálka (v téhle roli bohužel nesnesitelně nejapný Ewan McGregor), aby mu sesmolil paměti. No a co se nestane, pisálkova předchůdce vyplaví moře mrtvého. Herdek, skoro jsme pustili do trenek. No, pak už je v hlavní roli Google a prima BMW. Jako reklama na něj to není špatné, exteriéry jsou super. Pokud jde o Polanského, zmíněné stařičké bijáčky Nájemník nebo Hnus válcují tenhle kasaštyk ve všech směrech. V prvním vystřihnul hlavní roli skvěle sám režisér, ve druhém je skoro celou dobu polonahá mladičká Catherine Deneuveová. To jsou sakra hodnoty!

Srážka s Trierem

Larse von Triera zná každý. Buď za neskutečně mediálně semletý výrok o nacismu, nebo protože se v jeho starém „dogmatovském“ filmu Idioti natvrdo kopulovalo. Melancholia není nic jiného než umně zpropagovaná samoúčelná exhibice, kterou navíc Trier převařil už asi popáté.  Po nacistickém skandálu v Cannes tenhle film přesto před pár týdny dostal cenu za Nejlepší evropský film roku. No hurá. Triera respektujeme. Je to pošuk, kterému umělecká kinematografie vděčí za hromadu super filmů, projektů i inspirace. Ale i Melancholia (ostatně stejně jako předchozí Antikrist) je čistý emotivní kalkul plný citového vydírání. Trierovi se musí nechat, že na nějaké uznání nebo názory porot moc nedá a třeba tu evropskou bombu si ani nepřišel převzít. Takže mu možná křivdíme a tyhle poslední psychothrillery jsou součást nějaké větší legrace, jejíž smysl Trier posedlý dlouholetými projekty teprve vyjeví. Prozatím ale říkáme: Proboha! Stačil filozofující doják Prolomit vlny, teď zase někam dál!

Profesionální obhájce starších žen

Francois Ozon do našeho seznamu úplně nepatří – oproti ostatním zmíněným totiž nikdy skutečně dobré filmy netočil. Festivalové ceny ovšem sbíral a část evropské kritiky si ho nemůže vynachválit. Jako otevřený gay má údajně citlivou duši, a proto porozumění pro ženskou psychiku a její problémy. Rád točí se staršími herečkami. Má neformální pohled na lidskou sexualitu, zobrazuje dráždivá témata. Je mezi tím snad důvod dělat z něj velkého režiséra? Jeho poslední film Profesionální manželka obsazený unavenými hvězdami je nevtipnou komediální mizérií nudných dialogů, plytkého děje, vlezlé hudby a rozteklého Gérarda Depardieua. I tak málo stačilo na zařazení do boje o Zlatého lva v Benátkách. Fakt, že byl (nebo snad proboha ještě je) Francois Ozon považován za naději franouzského filmu, vypovídá jenom o tom, v jaké tvůrčí krizi se tamní kinematografie nachází.

 

Související

• Golem Mydlář Superstár

  Muzikálu se někdy s úšklebkem přezdívá „opera pro chudé“. V letošní sezóně jich bude mít u nás premiéru přes třicet. Bohužel většina z nich vypadá,...

• Když génius zblbne

  Představte si vysokoškolského učitele, který se přes noc zbláznil a dává studentům nesmyslné otázky. Ti ale nejsou schopni poznat, že jejich pedagog...

• Noc somnambulů

  Češi přestali v noci spát. Začalo to docela pěknou Muzejní nocí. Ta měla bohužel úspěch, což znamená, že ji začal kopírovat kdejaký kulturní chudák,...