Trochu génius, trochu blázen

Nejpodivnější rozhovor: podáváme si ruku, ale do očí se mi nejlepší český šachista za celé dvě hodiny nepodívá. David Navara, dvacet dva let: „Nebudu zastírat,“ říká, „že jsem možná trochu blázen.“

Jste v pohodě?
Venku jsem se přiotrávil cigaretovým kouřem a výfukovými plyny. Ale ptejte se.

Míváte noční můry?
Jsem úzkostný - v dětství jsem se třeba bál, že se do domu vloupají zloději. Postupem času se mé obavy různě transformují, ale stejně příliš racionální nejsou.

Jaké obavy cítíte teď?
Vždyť říkám - mám pocit, že jsem se přiotrávil cigaretovým kouřem. Nebo se bojím, že lidé kouří marihuanu na ulici.

Bojíte se o ty kuřáky?
Ne. Bojím se, že to může ublížit mně.

Davide, pokud projdete kolem kuřáků marihuany, nic se vám nestane.
Vždyť říkám, že jsem úzkostný neurotik a že jsou mé obavy přílišné... Bojím se třeba, že můžu zhloupnout.

Podivuhodné setkání s Davidem Navarou
Na rozhovor s dvaadvacetiletým Davidem nemůžu zapomenout. Tenhle chlapec, šachový velmistr a student logiky, je velmi inteligentní, hodný, slušný... a zvláštní. Je na něm vidět, jak si uvědomuje, že je od všech odlišný. Jako by z toho byl smutný. Objednal si salát, k pití nic. Dlouho otáčel kouskem okurky na vidličce. Nevyhnul se žádné odpovědi: „Ano, docházím na psychiatrii. Ráno beru prášek, po kterém myslím lépe a mám větší sklony k depresi, a večer prášek, po kterém mám sklony k depresi menší, ale zase mě trochu utlumuje." Bojí se, že je na světě přítěží - že jeho geniální znalost šachů nikomu nic nepřinese: „I beze mě by bylo zajímavých partií plno..." Po poslední odpovědi několikrát poděkuje a bůhvíproč se omlouvá. Ze stolu si vezme rozečtený Stendhalův román, ověří si, jestli už zaplatil, a odkráčí se domů učit španělštinu. Mě tu nechá opuštěného. Naprosto zmateného.

Jak se k vám v dětství chovali spolužáci?Respektovali vás, anebo spíš šikanovali?Respektovali. Těch pár problémů bych nenazval přímo šikanou.

O co šlo?
Žáci z jiných tříd například drželi tuhu a já se bál, že je to droga - běhali kolem, ukazovali mi ji a mně to vadilo... Ale nemůžu si stěžovat. Možná jsem někdy někomu ublížil i já.

A šťastný jste?
Nemyslím si. Ale nejsem ani nějak zvlášť nešťastný.

Co vám schází?
Velmi dobře si uvědomuji, že bych šťastný být měl, protože mám rodinu, která mě má ráda, hodně přátel, jsem úspěšný, ale nevím... Tuším, že bych měl žít jinak - mám například pocit, že bych měl s ohledem na výši svých honorářů podstatněji přispívat na charitu, ale činím tak málo a nárazově.

Mluvíte s rodiči o šachách, anebo by vám nerozuměli?
Normálně se o nich bavím s lidmi, kteří mají například titul velmistra, a na této úrovni je pro laika obtížné rozhovor sledovat. Ale dá se mluvit i o tom, co se stalo mimo šachovnice - kdo se oženil, kdo se s kým hádá... I když nemám pocit, že by byli šachisté rozhádaní výrazněji než ostatní.

Je mezi některými nepřátelská rivalita?
Na světové scéně spolu špatně vycházejí velmistři Topalov a Kramnik, kteří se hádali v souvislosti se zápasem o mistra světa.

Co si udělali?
Ruský tisk před zápasem bez důkazů napadl Topalova, že bude partie konzultovat s počítačem, a potom zase Topalovův manažer osočil Kramnika z něčeho obdobného. Já tomu nevěřím ani u jednoho. Něco takového se možná děje mezi neznámými hráči, kteří se najednou objeví, ale doufám, že na špičkové úrovni ne. Hráči by riskovali. Kdyby se na to přišlo, tak by si už podle mě nezahráli.

Víte, že jste se mi zatím nepodíval do očí?
Nemám moc sebevědomí.

Tohle mi říká nejlepší český šachista!
Podle žebříčku jsem sice nejlepší, ale stále je příliš mnoho oblastí, o kterých nevím nic.

Kterých třeba?
Vezměte si umění, řízení auta, kterýkoli sport... Mám nedostatky ve vzdělání, a přitom to není dáno výchovou, protože rodiče i známí jsou lidé kulturní.

Velmistři z něj musí být na prášky - jestli mu nerozumíte ani vy, třeba to bude tou angličtinou.

Kvůli šachům jste nestihl chodit do tanečních, udělat si řidičák... Mrzí vás to?
Řidičský průkaz mě tolik nemrzí. Kdybych ho získal a jednoho krásného dne jel po silnici, možná bych se nečekaně chytil za hlavu a naboural. Mně se to stát může.

Neděláte ze sebe tak trochu blázna?
Možná trochu blázen jsem - nesnažím se přetvařovat.

Jak často se zajdete pobavit do hospody?
Nechodím. Pořád mám pocit, že je nedostatek času, že něco potřebuji stihnout... Ale taky bych tam zajít měl. Kdybych se naučil relaxovat, bylo by to možná prospěšnější než žít ve věčném spěchu.

Máte holku?
Můj osobní život je víceméně nulový - nemám čas. Ve třiceti letech se na to budu dívat jinak. Ale zatím žiji spokojeně doma s rodiči.

A umíte si představit život s partnerkou, které šachy vůbec nic neříkají?
Umím. Ale bude to vcelku problém, protože ve škole a u šachů přece jen trávím času příliš. Jsem si vědom, že tu nebezpečí je.

Proč je vlastně šachistek jen málo?
Když se někomu narodí dcera, tak rodiče většinou neplánují, že bude skvělá šachistka... Ženy se taky mnohem více věnují domácím pracem, takže mají méně času. A roli hraje i odlišný způsob uvažování - co se týče intelektu, jsou muži a ženy rovnocenní, ale šachové nadání má průměrný muž vyšší než žena. I když se nedá zobecňovat - až budu hrát s Judit Polgárovou, tak nejspíš prohraji.

David nestíhá - a co teprve my?

Co pro vás znamená, že jste klesl na pětapadesáté místo světového žebříčku?
Méně pozvánek na turnaje, jinak nic zvláštního. Já nebyl v první dvacítce dlouho a počítal jsem s tím, že z ní spadnu, i když ne až takhle prudce. Proto mě to zase tolik netrápí. Jsou horší věci.

Nezchudnete náhodou?
Je to možné. Jen nevím, nakolik výrazně.

K čemu vlastně potřebujete peníze? Působíte jako asketa...
Do značné míry asketický jsem, i když mívám i pocit, že někdy dost nemírně jím.

Buďte v klidu, jste hubený.
Asi je to spíše můj pocit.

Jaké dostáváte honoráře?
Nejvyšší odměny jsou v Německu, tam jsem v minulé sezoně dostával asi čtyři sta padesát eur za partii. Ve zdejší extralize to byly tři tisíce korun, teď to bude pět tisíc, a myslím, že kdybych chtěl hrát jedině za deset tisíc, tak stále najdu družstva, která by měla zájem.

Jaké míváte pocity po velkých vítězstvích či remízách? Jdete na panáka?
To ne, i když mívám radost. Asi jsem opravdu do značné míry asketický. Alkohol nepiji vůbec - někdy mívám plno hloupých myšlenek a sebekontrola neškodí. Protože co já vím, co bych udělal za hloupost?

Co budete dělat, až dostudujete logiku?
To rozhodnutí schválně odkládám... Nedovedu si představit, že bych se jí živil jako vědec, na to nemám dost nadání. A zároveň mě trápí představa, že jako šachista nebudu užitečný, že nebudu k prospěchu. Že to úsilí, které do mě rodiče a prarodiče vložili, je mnohem větší, než nakolik jsem lidem pomohl já.

K čemu vám vlastně studium logiky je?
Těžko říci - trochu se bojím, že nejpraktičtější jsou kurzy angličtiny, ruštiny, němčiny a některé předměty katedry sociologie. Logika by byla praktická, kdybych se jí pak vědecky věnoval, ale na to nemám dost talentu nebo snad pracovitosti.

Baví vás na ní aspoň něco?
Když všemu rozumím, tak ano. Ale stejně jsem udělal chybu - zpočátku mi nevadilo, že jdu studovat něco relativně nepraktického, ale dnes mi to trochu vadí. S jiným koníčkem, než jsou šachy, by logika vytvořila harmoničtější kombinaci, ale takhle jsou obě mé činnosti dost vzdálené od reálného života.

To jo. Lituju vás a chápu.
Jenomže já jsem do značné míry spokojený. Nevím, jestli jsem spíše případ k litování, nebo závidění - nejspíš ani k jednomu.

Za 5 let ČILICHILI jsme rubrikou rozhovory protáhli vůbec pár zajímavých týpku - třeba maníka, co krade psy hrobníkovi z lopaty, nebo Číňana, co vážil lidem hlavy.