Donedávna bylo vše celkem jasně nalinkované. V okamžiku, kdy češtinou vládnoucí fotbaloví fanoušci usedali před televizi, honily se jim podle situace hlavou dvě základní otázky: Kolik pitomostí Václav Tittelbach dokázal přidat k těm tisícům, které již dříve stihl vyplodit? Bude zápas Ligy mistrů komentovat Pavel Čapek (člověk z těžko pochopitelných důvodů fixovaný na sousloví „zápasový typ hráče“), nebo Jaromír Bosák (ošatka neuvěřitelných přirovnání)? Tohle řešil každý sportovní fanoušek před 5ti leti. A řešili jsme to i my.

Letošní jaro první problém zrušilo. Tedy zrušil ho sám Tittelbach tím, že se rozhodl s komentováním seknout. Nedá se nic dělat, jedna z nezapomenutelných postaviček, sparťan každým coulem, už nás nebude zahrnovat svými fotbalovými (semtam i hokejovými) postřehy. Václav Tittelbach byl bezesporu jednou z nejvýraznějších postav české sportovní žurnalistiky posledních deseti let.

Vždyť komu jinému z branže se podařilo vyhnat do ulic několik set lidí demonstrovat s transparentem „Už nikdy hokej v TV Nova"? Stalo se v květnu 1999, Nova vysílala mistrovství světa v hokeji.

Pro pořádek je třeba říct, že v tom Václav nebyl sám. Zdatně mu sekundoval další sporťák Pavel Poulíček. Jen pro připomenutí, čím nás duo Tittelbach-Poulíček zásobovalo: „Tak je to tady! Česká republika se konečně stává mistry světa!" (Tittelbachův komentář k situaci, kdy si finský útočník Sel?nne jel pro cenu pro nejužitečnějšího hráče turnaje.) „Martin Procházka! Není to gól, trefil masku rakouského gólmana... Kolega Bárta mě upozorňuje, že to byla lapačka, ale já si skutečně myslím, že to byla helma." (Poulíček - a byla to lapačka).

Nova o přenosy z hokejových šampionátů záhy přišla, přání fanoušků ohledně hokeje se však tak docela nevyplnilo. Loni se hokej vrátil v podobě přenosů ze Světového poháru a Václav nemohl chybět: „A pozor, do útoku se žene Špačkova řada." Špaček je obránce. „Ano, Miloši, zní to neuvěřitelně, Finsko-Švédsko tři nula." Bylo to opravdu těžko uvěřitelné, proti Finům totiž hráli Češi. „To je smůla, míč se po Židlického střele odrazil od tyčky." No jo míč, ale tady se hraje hokej. Nebo „švinští hráči" - vítej nový národe, potomku Finů a Švédů!

Zpátky k fotbalu
Tittelbacha si však přece jen bude většina fanoušků spojovat především s fotbalem. Jeho přebrepty, věcné chyby a jiné parády ve vlnách plní internetová diskusní fóra i stránky novin. Na konci května se rozloučil. Pochopitelně po svém. Ve sportovních novinách se sparťanského šéfa Daniela Křetínského bezelstně zeptal: „Tak koho na Spartu přivedeme?"

Z poslední doby zaujal Tittelbach dvakrát. Při zápasech fotbalové reprezentace proti Andoře a proti Slovinsku. Z druhého zápasu utkvěly v myslích diváků hlavně tyto dva výkřiky: „Jarošík má na Slovince velmi dobré vzpomínky. Hrál totiž proti nim v Ostravě, kde naši prohráli nula jedna." A pak také: „Slovinci na tom posledním mistrovství Evropy, na Euru, prohráli všechny zápasy, a to s Jihoafrickou republikou..."I s Andorrou si divák přišel na své už na začátku: „Je tu ideální fotbalové počasí, devatenáct stupňů, i když hodně fouká a je silný vítr."

Nebylo by ale fér trefovat se jen do Nováků. I parta v České televizi má občas slabé chvilky. Projevují se například při zápasech v Lize mistrů. Sparta loni hrála v Lyonu. Dostala výprask jako už dlouho ne a hrála opravdu zle. Slovy Petra Svěceného: „Sparta dnes nemá svůj den." Vůbec zjemňování očividných kiksů patří ke stálé výbavě mnoha televizních komentátorů, ale zkušený divák už po těch letech ví, jak překládat věty typu: „Tomu centru chyběla větší přesnost." „Hráčům se lepí smůla (nebo také nervozita) na kopačky." „Umí si najít místo, ale k míči se nedostal..."

Bohatým dolem na (ne)povedené hlášky bývají samozřejmě velké akce typu mistrovství světa. Na tom posledním fotbalovém zářili Jaromír Bosák a (někdy i trochu nechtě) Petr Svěcený. Ten proslul popisem situace, v níž německý útočník Marco Bode (tehdy už přece jen poněkud za zenitem) nezvládl doběhnout přihrávku. „Tentokrát to Bode nestihl o prsa korejské ženy... Jiné přirovnání mě v tomto okamžiku nenapadá." Aneb vítej veřejnoprávní hospodo. Ani Bosák se však tehdy nevyhnul „perlám": „Jedno je jisté. Dnes někdo vyhraje." Ano, jistě. Ve čtvrtfinále to opravdu jinak nejde.

Jinak ale Bosák mezi sporťáky jasně kraluje. Je doopravdy vtipný a navíc toho o fotbale hodně ví. Mezi jeho největší perly bez uvozovek patří: „Trenér Rehhagel ctí známou zásadu, že nejlepší obrana je (krátká pauza) obrana." „No, jak tak na Schmeichela koukám, tak bych se s ním nechtěl hádat o to, kdo bude mýt nádobí." A dvě z jeho nejslavnějších: „A toto mělo s fotbalem asi tolik společného jako čabajka s racionální výživou." „To byl, pane, zákrok! Tak ten bych nepřál ani nejlepšímu příteli mé ženy!"

Ke kořenům
Existují věty a výkřiky sportovních komentátorů, které dnes už v česky hovořících televizích neuslyšíme, bizarní situace, které už nezažijeme. Hlášky (i třeba vymyšlené), které se doslova zapsaly do historie. Například: „Sportu zdar a fotbalu zvlášť." Slogan, který dlouhé roky zahajoval fotbalové přenosy v Československé televizi a který se tak vryl do paměti milionů Čechů a Slováků. Z dostupných informací vyplývá, že tento pozdrav vymyslel chlapík jménem Vít Holubec. A týdeník Reflex v této souvislosti před pár lety napsal, že se tak stalo „za zcela prozaických okolností. Když se totiž fotbalové přenosy druhý den dopoledne opakovaly pro pracující z odpoledních směn, přišlo Holubcovi hloupé, aby začínaly oslovením dobré odpoledne." Holubec pracoval ve sportovní redakci ČST od jejího založení (1956) a do penze šel v roce 1989.

V nenávratnu zmizel i charakteristický pozdrav od slovenské kohorty sportovních spíkrů: „Dobré popoludnie zo slnkom (dažďom) zaliatého Tehelného pola." (S největší pravděpodobností patří autorství tohoto specifického pozdravu legendárnímu Karolu Polákovi.)

Na smetišti „sporťáckých" dějin se ocitl také sporťák Vladimír Vácha. V roce 1969 totiž na mistrovství světa v hokeji ve Švédsku (Praha o pořadatelství přišla na posledních chvíli, protože se od srpna předchozího roku nějak nepodařilo vyřešit problém věčně ucpaných ulic a silnic) komentoval již druhou výhru Československa nad Sovětským svazem. Na závěr prý (dodnes však není jasné, zda přesně takto) zazněla slova, že diváci „už budou vědět, jak vítězství oslavit".

Tittelbach má možná kliku, že už máme demokracii a že Američané neumějí česky. Na již zmiňovaném Světovém poháru se mu totiž před zápasem s Kanadou při minutě ticha vkradla na jazyk větička: „Jedenáctého září si připomínáme nálet v New Yorku."