Home › Články › Střílečky za nic nemůžou!
Násilné počítačové hry probouzejí v dětech agresivitu. Vyvolávají v nich cynismus a pocit, že všechno lze řešit pěstí nebo bouchačkou. Podobné věty se omílají tak často, až se zdá, že by na tom mohlo něco být. Zvlášť, když je před televizními kamerami pronáší Hillary Clintonová.
Paní Hillary patří mezi elitu odpůrců akčních videoher. Rozhodně ale není jediná, komu virtuální masení leží v žaludku. Podle ankety portálu whattheyplay.com by byla většina ze 3 000 zúčastněných rodičů raději, kdyby se jejich děti dívaly na porno, než aby hrály masakrovací videohry.
Pokud jde o ustřelování částí lidského těla rozhodně jednička. Brutalita byla legendární, nicméně ustřelování hlav se dalo vypnout.
Libůstka: ustřelit nohy, bez kterých se protivník jenom plazil ve vlastním tratolišti krve.

Totálně zvrácená hra, kterou v několika zemích dokonce zakázali. Peklo, kde se lidem stříhají hlavy nůžkami a na mrtvoly lze močit…
Libůstka: ehhh libůstka, libo li krávě do řitního otvoru kladivo zarazit?

Žádné veledílo, nicméně co se možností jak zmasakrovat kohokoliv naprostá špička.
Libůstka: kvér k moudí, rozmlácená hlava o fontánu, hřebíky do očí, plamenomet v puse…

Krvavé závody, které svého času vyvolali obrovskou vlnu kritiky. Úkol jezdce byl jednoduchý: ničit, bourat, zabíjet.
Libůstka: nainstalovat vrtáky, elektrošokovou bariéru a vyrazit na pěší zónu mezi chodce…

Opravdu můžou hry změnit dítě v násilnické monstrum? Nebo si to myslí jenom paranoidní suchaři, kteří nikdy nepocítili tu slast, zabořit na obrazovce motorovou pilu do pajšlu zmutovaného mimozemštana?
O tom, že hry vyvolávají dětské násilí, se ve velkém začalo mluvit po pár tragédiích na amerických středních školách. Třeba v Columbine, kde dva studenti postříleli třináct lidí a spoustu dalších zranili. Po tragédii sestavily americké úřady komisi s úkolem vytvořit profil dětí, které mají potenciál stát se vraždícími maniaky. V její závěrečné zprávě se kupodivu píše, že videohry hraje pouze 8 % ze školních násilníků.
Další ránu zasadila odpůrcům her zpráva Centra FBI pro analýzu násilných trestných činů. Ta uvádí, že sklony k násilí způsobují individuální psychologické faktory, prostředí, ve kterém se člověk pohybuje, a především vztahy v rodině. Jediné dva společné rysy, které FBI u školních násilníků objevila, byly sklony k depresím a mužské pohlaví.
Bojovníci proti násilí na obrazovkách přesto neúnavně prohlašují, že vědecké důkazy o souvislosti mezi hrami a násilím u dětí existují. Což je pravda. Stejně snadno si ale můžete najít studie, které tvrdí přesný opak. Aby se jednou provždy udělalo jasno, sešli se vědátoři jménem Cheryl K. Olson, ScD a Lawrence Kutner, PhD. Oba jsou psychologové, publicisté a vyučují medicínu na Harvardu, čili nejde o žádná vědecká ořezávátka.
Sledovali 1254 středoškoláků ujetých na hry, jejich rodiny, přátele a prostředí, ve kterém se pohybují. Výsledky publikované v knize Grand Theft Childhood hovoří jasně: hry za nic nemůžou.
Kromě toho, že vědci na hrách nenašli nic škodlivého, objevili na nich mnohá pozitiva. Například, že hry pomáhají vybíjet agresivitu a umožňují v bezpečném prostředí virtuální reality experimentovat se sociálně nepřijatelným chováním (jezdění na červenou a střelba z raketometu v obydlené oblasti). A, světe div se, hraní her podporuje sociální vazby a vytváření přátelství mezi dětmi.
Vážně - zjistilo se, že pouhých 18 % hráčů paří o samotě a pro většinu z nich jsou hry společenskou událostí. Hraní her dokonce dokázalo probudit zájem o navazování přátelství i u dětí se sociálními disfunkcemi (např. u autistů), kteří ke kamarádění jinak cítí odpor.
Přes všechny výzkumy se vždycky najdou lidi, kteří budou i dál volat po zákazech a cenzurách a budou hledat důkazy, jak své teorie podpořit. Uchylme se proto ke strohé řeči čísel. Podle statistik vyvrcholil v USA počet případů dětského násilí v roce 1993 a od té doby neustále a strmě klesá.
V roce 1993 přitom spatřil světlo boží Duke Nukem II, takže by se dal naopak předpokládat prudký vzestup násilí, močení na veřejnosti a obliby rotačních kulometů. Proč se to nestalo? Těžko říct. Naši výzkumníci ale zmiňují, že jednou z nejčastějších odpovědí na otázku: „Jaké ponaučení jste si z videoher odnesli do života" bylo: „Je snadné dostat se do průšvihu, dostat se z něj je daleko horší."
Ve hře Grand Theft Auto se jeden naučí třeba to, že by neměl skákat z Empire State Building.
Názory 5
Názory 0
Názory 4
Copyright © 2008-2012 Vodafone Czech Republic a.s.
Názory 0