Taky vám přijde, že je už prakticky všechno bezbariérové? Vypadá to, že za chvíli začnou pro vozíčkáře přestavovat i horolezecké stěny. Jenže to se zdá lidem s funkčníma nohama. Pro lidi na kolečkách je třeba cesta z jednoho konce Prahy na druhý pořád ještě skoro nedosažitelný cíl.

Václav (42) je sociální terapeut postižených, který je sám vozíčkář. Projeli jsme s ním cestu do práce a zpět a zjistili, že české hlavní město není k hendikepovaným zdaleka tak vstřícné, jak se tváří. 

Nástup: Nádraží Holešovice

Startujeme kolem poledního. Cesta z bezbariérového domu, kde Václav bydlí, je hladká. První nesnáz na nás čeká až na konci chodníku, za nímž následuje přechod pro chodce. Nikoli pro vozíčkáře.

Vozíčkářský sjezd-nájezd je totiž umístěn až několik metrů za zebrou po směru jízdy rušné silnice. „Klasická situace," říká Václav. „Naštěstí mám ‚silný vůz', který ten stupínek sjede. Akorát nemá kapotu, takže musím věřit, že mě nikdo nenabere." Zatímco my s fotografem trneme hrůzou, náš průvodce na konci přechodu bravurně sjíždí ze zebry, proplete se kolem projíždějících aut až k nájezdu a vyjíždí na chodník. Pak na nás, kteří jdeme bezpečnou cestou pro chodce, počká (jeho stroj je rychlý) a pospíchá dál. 

„Tohle vám musím ukázat, to je rarita, kterou jinde nemají," říká Václav a zve nás do podchodu, do něhož vede krásný bezbariérový sjezd. „Říkám tomu ‚vozíčkářský koán'." Na druhém konci podchodu narazíme na klasické schody bez nájezdu. „Tak pudem zase zpátky, ne?" Cestou do metra nám Václav vysvětluje, že se na architekta nezlobí: „Stát se to může - a já mám díky vozíku vytrénovanou toleranci a trpělivost. Ale mohli by tam dát vozíčkářskou ceduli ‚slepá ulice'. V tomhle je skvělý Berlín, který je už od druhé světové války označený celý. Logicky. V Německu bylo nepoměrně víc válečných invalidů."

Vjíždíme do vestibulu metra a vmačkáváme se do výtahu. Na plošinu, která je už tak přeplněná, se k Václavovi vejdu jen tak tak. „Tenhle výtah je zvláštní kříženec mezi klasickou výtahovou kabinou, která jede svisle dolů šachtou, a plošinou, která jezdí v otevřeném prostoru našikmo podél schodů. Na rozměry tohohle vozíku - který je dneska už standardní - není výtah dělaný, tak se nelekněte, že to bude trochu drhnout." Václav stiskne svítící oranžové tlačítko, které musí držet po celou cestu jízdy, jinak by se plošina zastavila. Po cestě však Václavovy berle, batoh či já občas zavadíme o stěny šachty, což vydává zvuky jako pes baskervillský. 

Když Václav vidí mé zděšení, dodává vděčně: „Jsem moc rád i za to. Za totáče jsem se do metra nedostal vůbec. Socialistický člověk, pro kterého bylo metro postavené, musel být přece krásný a zdravý." Dole nastupujeme do soupravy a jedeme. 

Přestup: Muzeum

„Tady je to trochu úzký," vysvětluje po výstupu a po odjezdu soupravy ve stanici Muzeum náš vozíčkář na úzkém nástupišti mezi provozním výklenkem a kolejištěm, které má šířku přibližně jednoho naznak položeného člověka. Už už s kolegou vidíme svého průvodce mezi kolejemi, ale on se opět bravurně vmanévruje do úzkého výtahu. Ten je popsaný šťavnatou literární tvorbou, určenou do úplně jiného časopisu, páchne močí, ale jede. Na povrchu ústí na parkoviště aut naproti bývalému Federálnímu shromáždění (dnešní nové budově Národního muzea) a Státní opeře. Václav z něj musí, mezi přijíždějícími a odjíždějícími auty, vycouvat.

Neobejde se  to bez nadávek (ze strany motoristů) a vysvětlování, že je to jediný způsob, jak vystoupit z metra (ze strany Václava). Za dvěma semafory a úzkým chodníkem nás čeká další (tentokrát krásně prostorný) výtah, kterým sjíždíme na trasu A, jíž (tentokrát hladce) dojedeme na Dejvickou.

Výstup: Dejvická   

„Tady je to docela dobrý!" libuje si Václav. Tedy do té doby, než ho těsně před výtahem předběhne tříčlenná skupinka asi čtyřicetiletých, navenek úplně zdravých paní, které zdviž obsadí a ujedou nám před nosem.

„Asi měly naspěch, pánové. Doufám, že vy nepospícháte..." Za pár minut jedeme i my. Míříme do chráněné dílny, kde Václav pracuje. „Najít u nás bezbariérovou práci je jako hledat jehlu v kupce sena," říká. „Už když jsem studoval, musel jsem změnit školu, protože v té první jsem se dostal tak akorát do vrátnice." Na samém začátku cesty od metra zůstane náš průvodce stát a poradí nám, abychom si cvičně zkusili najít cestu tak, abychom z chodníku a na chodník šli jen tam, kde jsou nájezdy. V půli cesty zůstaneme bezradně stát, protože tenhle rébus řešení nemá. Náš průvodce (jehož „vůz" dokáže nízké obrubníky na Dejvické zdolat) nás se smíchem dohání a vysvětluje: „Kdybych měl mechaničák (obyčejný vozík), tak si tady neškrtnu." Chodník vedoucí na Vítězné náměstí (kam míříme) pokrývá teplem popraskaný a pokřivený asfalt, který Václavův vozík místy nahýbá i o několik stupňů na stranu. „Je to tu už několik let, ale dá se to projet." Po jeho zdolání se už poměrně hladce dostaneme na místo určení.

Ne(nástup): Dejvická

Je devět hodin večer, ve Václavově chráněné dílně se končí, a tak se vydáváme zpátky. Cestou se stavujeme ve vietnamské večerce a pořizujeme Václavovi nákup. Ne proto, že by neuměl nakupovat, ale do suterénního obchodu vedou tři schody. Pak společně přetrpíme zvlněnou cestu k metru a vjíždíme do vestibulu. Po stisknutí tlačítka výtahu na nástupiště však stroj nereaguje. Sháníme dispečera. Ve své budce u turniketů se nenachází, a tak se za ním vypravíme na nástupiště. „Já vím, že to nefunguje, ale nic s tím nenadělám. Opraváře jsem volal už odpoledne." Chvíli přemýšlíme, zda jsme těch několik desítek schodů s Václavem schopni přestát jako nosiči. „Děkuju za vaši účast, pánové, ale ani o tom neuvažujte," říká rázně Václav. „Já mám metrák a stroj asi taky tolik. Jde se na tramvaj!" 

Vozíčkářova cesta tramvají

Noc je mladá, tramvaje ještě jezdí, ale vozíčkář se do ledajaké soupravy nedostane. Potřebuje bezbariérovou tramvaj, a ty přestávají jezdit kolem desáté. Na zastávce, k níž nám vedou nejlepší nájezdy, už dojezdily. „Když jsem si na tohle stěžoval, řekli mi, že správný vozíčkář by měl v deset hodin ležet v posteli a spát," vypráví Václav.  

Vydáváme se tedy zpět; napříč Dejvicemi na Hradčanskou. Tam, pod Pražským hradem, se dá díky turistům čekat lepší obslužnost. Naše naděje se naplní, za třicet minut přijede nízkopodlažní souprava, jejíž řidič na naše upozornění vystoupí a vyklopí Václavovi nájezd. Nastoupíme s ním. Než vystoupíme, projedeme třemi stanicemi, kde se dá přestoupit na metro. Ani jedna z nich však není přístupná pro vozíčkáře. Na té čtvrté, Náměstí Republiky, vystupujeme a doprovázíme ho pěšky na Muzeum, které je nejbližší přístupnou stanicí. Než se s Václavem na parkovišti naproti bývalému Federálnímu shromáždění rozloučíme, koupíme si ještě všichni tři v blízké nadnárodní restauraci hamburger. Jíme ho před jejím vchodem (vyzdobeným světoznámou firemní značkou) „na stojáka".  Restaurace má totiž jediný vchod, ke kterému vede deset schodů bez plošiny...  

Epilog

Je kolem půlnoci a Václavovi brzy pojede poslední metro. Než se rozloučíme, mám na něj poslední otázku: „Co se s tím dá dělat?" Odpověď, stejně jako každá Václavova promluva, je jasná a vtipná: „Víte, nás je v Praze několik tisíc a za ta léta jsme si už stěžovali všichni. Až pak někdo přišel na geniální nápad. Založili jsme neziskovku, která se zabývá tím, že posadí politiky na kolečka a ukazuje jim Prahu z vozíkové perspektivy." Tak uvidíme...  

Autor: Tomáš Koloc

Foto: Michael Kratochvíl

 

Text: Tomáš Koloc
Foto: Miachael Kratochvíl

Související

• Tohle je puška, krásko...

  Jen někdo s hodně morbidním smyslem pro humor mohl naplánovat oficiální představení ankarské buditelské opery do kurdského Dogubayazitu na hranici...

• Na zdarovje

  Před Ruskem jsem měl vždycky respekt. Ani ne tak kvůli atomovkám, ale protože mi všichni říkali, že Rus se nedá upít. Zkusil jsem to.

• Dobití Berlínem aneb Polívka u slečny Heckerové

  Pokud vám někdo tvrdí, že perfektně zná klubový život v Berlíně, je to lhář. V německé metropoli se stovkami barů, rockklubů, diskoték, karaoke,...