Guinnessova kniha rekordů by mohla mít pro Spojené arabské emiráty vlastní přílohu. Mají tam nejdelší krytou sjezdovku na světě, nejvyšší mrakodrap, nejdražší hotel, největší umělé ostrovy a další nej jsou rozestavěná. A některá dlouho zůstanou. Nejvěhlasnější emirát Dubaj se totiž řítí do propasti zvané krach.

Poslušně čekám na celnici. Prolistovat každému pas a zjistit, že tam nikdo nemá izraelské razítko, trvá dlouho. Nepatřím zrovna mezi VIP turisty, takže není proč se stresovat. Nakonec ale statný úředník přece jen máchne rukou, ať už ta chátra vypadne. Všude pracují air conditionery na plný výkon, takže přestup do autobusu nejdřív organismus rozmrazí a poté zamrazí. Není tedy divu, že první minuty na rozpáleném arabském poloostrově propšíkám.

Výloha architektů

Přestože je emirátů sedm, opravdovou výkladní skříň stavebních rekordů představují jen dva. Abú Dhábí a Dubaj, jejímž stejnojmenným hlavním městem právě projíždíme. Tohle město tvoří obrovská dálnice, kterou z obou stran obklopují jako megapatníky majestátní mrakodrapy. A oko si výhled z výletního autobusu užívá.
Jedna prosklená moderna vedle druhé. Kdyby mezi obry neprobleskávala žluť pouštního písku, skoro by se čtvrť dala zaměnit s newyorským Manhattanem.

A jako třešnička na dortu probodává v dálce oblohu Burdž Dubaj, nejvyšší mrakodrap světa. O jeho jedinečnosti ví skoro každý, moc se ale nemluví o tom, kolik na stavbě zařvalo lidí. Nebylo jich málo. Nicméně nádeníci z Pákistánu, Bangladéše, Íránu a dalších chudobinců jsou v zemi ekonomickými otroky. Gáži mají mizivou a odškodné rodině činí v nadoblačných rozpočtech jen zanedbatelný výdaj, jestli vůbec nějaký.

Turista se ale nermoutí, ten se kochá. Ve stínu nejluxusnějšího hotelu Burdž Al Arab projdu nákupním střediskem. Je postaveno jako stará muslimská pevnost. Uvnitř se skrývají obchůdky v klasickém arabském stylu. Tady prodávají tepichy, támhle zbraně, jinde zase ducha Arábie, takže rádoby starožitnosti s nejistou dobou výroby. Prohlídka končí a po dalších najetých kilometrech začíná jinde. Do nákupního střediska Mall of the Emirates vstupuju s otevřenými ústy.

Přepych s otazníkem

Kol dokola stojí obchody luxusních značek jako Armani, Versace, Ferrari. V bludišti obrovské haly by se nákupní amatér ztratil. Orientační tabule jsou proto na každém kroku. Při vědomí nedobité peněženky mířím do modrého sektoru. V něm se totiž nachází lyžařský areál Ski Dubaj s nejdelší krytou sjezdovkou na světě. V podzemí tohohle bílého zázraku se skrývá velká půjčovna lyží, přezkáčů a kombinéz. Denní permanentka stojí přijatelných zhruba 1800 korun. Navíc si lyžař v parném létě užije spoustu srandy, když vidí, jak se zahalené muslimské ženy soukají do úzkých kombinéz a co předvádějí na sjezdovce.

Stejně jako Arabky na lyžích stojí i tahle nejzemě na nejistých nohách. Na petrodolarech a pýše. Před padesáti lety tady jezdili berbeři na velbloudech, pak z nich kvůli objevům obrovských ropných nalezišť slezli a začali se chovat jako snobové. Ale nic není definitivní.

Některé emiráty už dnes nemají zásob ropy tolik, aby si mohly vyskakovat. Proto ten budovatelský boom. Měl by přilákat turisty. Ale i tady se blýská na horší časy. Dubaj dluží světu nejméně 90 miliard dolarů. Věřiteli jsou většinou evropské banky, jejichž šéfové se v celosvětové krizi bojí o sesli, takže už nehýří jako dřív. A pýcha předchází pád. „Když se vezmou dva domorodci dohromady, dostanou od státu byt jako svatební dar.

Na nás přistěhovalce z Evropy se dívají jako na občany druhé a na chudáky z jiných asijských zemí jako na lidi třetí kategorie. Nad každým ohrnují nos, přitom by bez těchhle pracantů byli sto let za opicemi," říká mezi řečí bulharská turistická průvodkyně Irena. Za luxusními městy se skrývají sídliště ekonomických přistěhovalců. Ti většinou žijí hluboko pod místními poměry, ale pořád líp než doma. Nicméně až vyschnou zásoby ropy, odstěhují se jinam a místní budou možná muset opět nasednout na velbloudy a kočovat pouští.

Luxus a poušť

Vjíždíme do největšího a vládnoucího emirátu Abú Dhábí. Stejnojmenné město vypadá sice skromněji než Dubaj, ale palác vládce a prezidenta Spojených arabských emirátů Chalífy bin Sajída Al Nahajána je megalománie v pravém slova smyslu. Stál tři miliardy dolarů a osvětluje ho tisícovka lustrů od firmy Swarovski. Ve veřejných prostorách se člověk může pokochat nádhernými vodotrysky, ale i výstavou modelů budoucího uměleckého centra na ostrově Saadiyat. Jedna galerie bude připomínat velkou cyklistickou helmu, druhá rozházené dětské kostky a třetí děravý létající talíř.

„To je naše budoucnost. Uvnitř budou viset nejskvělejší obrazy světa, takže se turisti jen pohrnou," říká průvodce Hakim. Otázku, jak z pařížskéhu Louvru vymámí třeba obraz Mony Lisy, jako nepatřičnou raději přeslechne. Z paláce míříme na západ.
Dálnicí, uprostřed níž se zelenají jednotlivě zavlažované palmy, se řítíme do malého emirátu Fudžajra. Míjíme běžné pouštní oázy, vyšší kopce a hotelové pláže. U jedné jsou na dohled dva symboly emirátů. Obrovská těžební plošina a pahorkatina s vydolovaným jménem nejvyššího v srdíčku.

Kousek odtud nahlédnu do starých časů. U cesty stojí bělavý domek z písku, podobný cirkusovému šapitó. Je to posvátná mešita Al Bidyah. Uvnitř se nachází velmi skromné vybavení. Pár modlitebních knížek, pár barevných koberců. Byla postavena v roce 1446, takže jde o kus nefalšované místní historie. Nad mešitou se jako bodyguard tyčí strážní věž z kamene. Z ní je pěkný výhled do kraje. Na jedné straně městečko jako z doby Mohameda, na druhé pahorky vyprahlé země.

Cesta v písku

A jak je vyprahlá, to zjišťuji až o několik dní později. Říká se tomu fakultativní výlet. Přijedeme kamsi do pouště. Tam čekají luxusní džípy. Řidiči upouštějí pneumatiky, ale nikdo vlastně moc netuší, co se bude dít. Nastoupíme do offroadů a necháváme se smýkat po pouštních dunách. Hrc sem, hrc tam. Taková automobilová show à la Paříž-Dakar, ale zploštěná do pár minut. Řidič se tváří, jako by se toto divadlo konalo jen pro nás. Taky že koná. Říká se tomu pouštní safari.

Vystupujeme u velbloudí farmy. Koráby pouště přežvykují trávu a je jim celkem jedno, jestli je sleduje sto lidí, nebo jen krmič. Po půlhodině jedeme dál, až k ohrazené vesničce. Z dálky sice evokuje tábor kočovných berberů, nicméně jde o vábničku na turisty. Před ní se prohánějí Arabové na čtyřkolkách a uvnitř se pořádá běžný etnoturistický výprodej. V jednom koutě maluje starší žena henou klasické ornamenty, v druhém si každý může vyzkoušet místní módu: dlouhou bílou košili, na hlavu kus bílé látky gutru a černý špagát agal přes ni. Jinde je zase k dostání plná porce kuskusu se skopovým. Navečer předvede břišní tanec dívka z Ukrajiny a je dokonáno. Mám v hlavě vše, co potřebuje turista po emirátech k životu. Až do smrti si s tím vystačím.

Text: Jan Drtil
Foto: Profimedia, Autor

Fotogalerie

Zpět

Související

• 23. 7. 2010 V zemi heroinu a Matky Terezy
  

  Jaké to je v Kosovu, ve městě, které zdecimovala občanská válka. Jak se k sobě mají Srbové a kosovští Albánci? Přečtěte si v reportáži, po které vás...

  Hlavní tag (sekce): To nejlepší z tištěného

  Tagy: Cestování Ze světa

• 29. 3. 2010 Loď durch kaput!
  

  Kaprál v třírohém klobouku na mě vztekle štěká rozkazy jako kulomet: „Nabíjet! Zamířit! Pálit!“ Nepřátelský člun na řece pod pevností se už už dostává...

  Hlavní tag (sekce): To nejlepší z tištěného

  Tagy: Cestování Návody Tipy Ze světa Student

• 21. 2. 2010 Banánová republika
  

  Tak trochu špinavej džob. Přesně tahle slova mi proběhla hlavou, když jsem zaplivaným autobusem dorazil k banánovým plantážím Ramal Bobos v Guatemale....

  Hlavní tag (sekce): To nejlepší z tištěného

  Tagy: Cestování Ze světa Návody Tipy Student