Děláme si legraci z Romů, Somálců, slepců, gayů, z povodní, rakoviny, Hirošimy, holocaustu, z prezidenta, papeže i Boha. Sranda musí být, i kdyby „fotra věšeli“. Anebo má humor nějaké hranice? Zkusili jsme je najít.

V 80. letech zařízla cenzorka v humoristickém časopise Dikobraz vtip od Neprakty, kde čert objímá dívku. Půlmilionový náklad časopisu měl jít do stoupy, protože čertův ocas by mohl čtenářkám připomenout (slovně!) pánské přirození. O pár let později už v Dikobrazu Ruda Pivrnec vesele zvrací při orálním sexu s mrtvým prasetem a nikdo neprotestuje. Svoboda dorazila do Čech a s ní pořádně odvázaný humor. Zdálo se, že bez hranic. 

Werich a konina
„Ty vole, dyk to jsou mrdky, ty diváci!" Těmito slovy vítá publikum Petr Čtvrtníček ve fotbalové frašce Ivánku, kamaráde... Česká soda nabízí prací prášek Árijec, jenž promění romského hocha v modrookého blonďáčka. Časopis Sorry vypisuje anketu, jak by se měl jmenovat plicní nádor Václava Havla. Děti se baví anekdotou o holčičce, které spadne do babiččiny rakve žvýkačka. Když ji dívka po tmě vyloví a začne znovu žvýkat, zjistí, že je to babiččino oko.

V televizi běží seriál South Park s epizodami Cartmanova máma je špinavá flundra či Cartman dostává anální sondu. V kině dovádí kazašský novinář Borat, jehož koníčky jsou „stolní tenis, sex, házení kamenů na Cikány a focení žen na záchodě". A populární je i humor žertéřů typu Jackass, kteří pijí koňské semeno, propichují si tvář hákem nebo skáčou o tyči do kaktusů. Legrace má prostě svůj vývoj. Werich s Horníčkem by kvůli legraci koňské sperma asi nepili.

O čem se nežertuje...
„Vždyť je to dětský porno!" říká Ozzák na výtku, jak může dětem pouštět pornofilm. Tak tuhle repliku v sitcomu Comeback neuslyšíte. Pro televizi Nova byla už za hranicí únosnosti. Česká televize zase vyhodila humoristku Bubílkovou kvůli narážce na malou postavu ministrova poradce Cikrta. Český rozhlas se musel omlouvat za větu „komunisti jsou prasata", kterou pronesla v satirickém pořadu Ester Kočičková. Komiks Zelený Raoul a časopis Reflex čelily žalobám, které podali exministři Březina či Rath, manželka bývalého premiéra Petra Paroubková a další. Radní Richter žaloval tvůrce fotomontáže, v níž vystupuje hambatý. Atd., atd.

Jednou z možných hranic humoru se tedy ukázaly být žaloby, vyhazovy a škrty. Tyhle hranice jsou ale jenom umělé a shazují uražené víc než samotný vtip. Lze pochopit, že Barbara Streisandová se u South Parku, jehož tvůrci jí dali co proto, moc nebaví, ale to je tak všechno. Protestuje se proti pomluvě, ale ne proti vtipu, byť by byl sebejízlivější. Vedle některých celebrit to nechápou třeba náboženští fanatici různých vyznání, kteří by karikaturistům nejradši sekali hlavy. Při hledání hranic humoru nejde ani tak o to, co vadí někomu, ale co už by si nikdo nedovolil. O to, z čeho byste si neudělali legraci ani na pivním dýchánku s kamarády. 

Shoďte Žida do studny
„Dagmarrrr, ehm, okus tento pokrrrm, je to dobrrré!" paroduje písničkář Xavier Baumaxa ráčkování Václava Havla. Úsměvné rýpnutí do „phezidenta phavdy" by vyznělo úplně jinak, kdyby je hudebník předvedl v Televarieté před sametovou „hevolucí", kdy byl Havel vězněn. Něco podobného udělal Vlasta Burian za protektorátu. V jednom skeči parodoval opilého Jana Masaryka, který byl toho času v exilu na útěku před nacisty. Po válce zlomila tato nešťastná minutová scénka králi komiků vaz. 

„Jen počkej, Zajíci!" volá Jan Palach v narážce na svého tragického následovníka. Nad nejapným fórkem se nedávno v médiích strhl povyk. Když se objevil v jurodivé České sodě, neštěkl po něm pes. Ovšem když ho otiskla humoristická příloha současných Literárních novin, vyvolalo to rozhořčení. A to nikoli kvůli nedotknutelnosti živých pochodní (vtipů na ně je!), ale proto, že do této přílohy píší literáti hýčkaní za socialismu.

„Tak kde se loudáte, kujóni?" „Ale, ještě jsme propouštěli v Dopravním podniku," praví se v rozverné pozvánce na večírek společnosti BNV Consulting, jež se zabývá vyhazováním lidí. I tento způsob humoru vyvolal poprask. Tady se nevysmívá lidový čtverák, ale viník, pachatel, navíc s máslem na hlavě. Jako by na určitý druh humoru bylo potřeba mít právo.

Má ho třeba židovský herec Cohen, když v Boratovi zpívá píseň Shoďte Žida do studny? Asi ano. Asi ho má i Jean-Louis Fournier, který si v knize Kam jedeme, tati? dělá drsnou legraci ze svých postižených synů. Otázka totiž nezní: o čem se nežertuje? Žertuje se o všem. Jde jen o to, kdo a kdy žertuje. A možná ještě proč.

Ruda Dobrák
„Jak se daří firmě?" „Díky řešení ODS je méně administrativy a taky nerostou daně." Takto spolu rozmlouvají v komiksovém stripu Václav Dobrák a Karel Pracovitý. Jde o součást volební kampaně občanských demokratů, do níž se zapojil satirik Vladimír Jiránek. Své typické postavičky, které dřív přinášely skvělý humor, vrhl do služeb agitace. Není tady ta hranice, již by humorista neměl překročit? Neužili jsme si propagandy ve spojení s „humorem" v minulosti až až? Nenese v sobě nakonec větší morálku ochlasta a nemrava Ruda Pivrnec, kterého by si žádná partaj za maskota nevybrala?

Lidé se Jiránkovi smějí. Už ne jeho vytříbené nadsázce, nýbrž prostoduchým agitkám, kde figurky samy nechtěně parodují otrlé stranické šíbry. Vladimír Jiránek už pro mnohé přestal být satirikem, i když se tak dál živí. Humor má totiž jakési vlastní samočisticí mechanismy. Nepotřebuje k tomu žádné cenzory, papaláše, fanatiky ani jiné hlídače. S humorem je vše v pořádku, jen svět kolem blázní. A humor nám to pomáhá přežít. Pod drsnou slupkou často nese morálku nebo aspoň úlevu. Vždyť čemu se nesmějeme, to nás straší. A teď už si zase s klidem pusťme toho Čtvrtníčka: „Na ty Blšany ti chčiju, jestli mi rozumíš..."?