Ptali se mě, jestli nemám přes léto dvanáct dní čas. Že se mi to bude líbit. Fajn lidi, večírky, vyčistím si hlavu od kanclu. Navíc prý mám rád děti a jsem do srandy. Ideální typ. Nechal jsem se ukecat a jedu dělat táborového vedoucího.

Co mě čeká, tuším jenom v základních obrysech. Nicméně první dojmy jsou náram náram. Tábor, první den ještě bez dětí, je uprostřed lesů přímo na břehu Orlice. Aby byl kýč komplet, všechno střeží zřícenina na kopci. Skoro se ve mně probouzí romantik. Nadšení ještě umocňuje komfort chatek a fakt, že záchod nebude spojený s balancováním nad jámou. Povedl se i uvítací večírek pro vedoucí. Nafutrovaný entuziasmem sám pro sebe oficiálně zahajuju dovolenou.

Haranti

Autobusy přijíždějí v poledne. Stovka dětí mě trochu straší. Věkově to je od šesti do patnácti. V mém oddíle je dvanáct nejstarších - šest kluků a šest holek. Na první pohled vypadají mile. Mám pocit, že se budeme mít rádi. Dokonce i čtveřice nagelovaných pásků se slovníkem jako žumpa je mi sympatická.

Vzhledem k tomu, že půlka oddílu má občanky, házím svou novou pedagogickou osobnost do polohy „žoviální pohodář". Budu s nimi jednat jako s dospělými, ale samozřejmě odsud potud. Pár vtípků do placu, a téměř podléhám dojmu, že to s dětmi vážně umím. Pochybnosti se dostavují poměrně brzy. V podstatě nedělám nic jiného, než že naháním oddíl na jídlo, na večerku nebo na buzerplac. Uvolněný oddílový režim se mi přesto postupně rozpadá v anarchii. Přicházím o hlas, sebedůvěru i odvážně nastavený pedagogický profil.

Nadšení ovšem neztrácím. Bohužel ani děti. Herní mantra prvních táborových dnů zní: unavit je, že budou plivat krev. Všichni včetně astmatiků a vyhamburgrovaných vepříků tak lítají za fáborky jak na atletickém kurzu.

Očekávané zklidnění se ale nedostavuje. Naopak, tím, kdo začíná únavou rýt držkou v zemi, jsou vedoucí. Včetně mě. Tempo je totiž ďábelské. Budíček na osmou a od té chvíle se člověk zastaví, maximálně aby vytáhl cigaretu. Celý den hry, richtování oddílu a mezitím ještě psaní diplomů a kontinuální odpovídání na pokud možno stejnou baterii otázek Proč, Kdy, Kdo, Co a Jak. To až do desíti. Tím ovšem šichta zdaleka nekončí, protože následuje v podstatě povinná denní alkoholová čistka mozku - nepsaný táborový zákon, kterého je dobré se v mezích normy držet, pokud si tedy chcete zachovat zdravý rozum.

Únava se kumuluje, kritický je pátý den. Fatálně mrvím pravidla už tak poměrně stupidní hry na Povodeň, přičemž praktickým dopadem je dvacet dětí poztrácených v místních lesích a jejich několikahodinové hledání. Špatná karma se mě drží i odpoledne. Procházka ve společnosti desetiletého Jarina, nepřetržitě opakujícího jedinou otázku „Kdy už tam budeme, šéfe?", ze mě dělá lobotoma. Řešit rozmlácené dveře u chatičky a krádež mobilu už nedokážu. Nadšení mi v tuhle chvíli výrazně chybí.

Počínající deprese se prohlubuje zjištěním, že i když se neustále hýbu, tak nezadržitelně kynu. Tloustnu, a podle všeho to nelze zastavit. První den jsem posnídal jeden rohlík s máslem, momentálně se zastavuji na pátém a pořád jsem při chuti. K tomu plné menu s polívčičkou k obědu, večeře, druhá večeře, svačinka. Pravidelný stravovací režim mě pravděpodobně zabíjí.

Letargie

Dny mi začínají splývat. Podle všeho upadám do absolutní pedagogické otupělosti. Tři dívenky z mého oddílu začaly chodit všude, tedy i do lesa na bojovky, výhradně v epesních šatečkách s flitry. Kolega učitel, znalý praxe na základkách, to označuje za skupinovou menstruaci. Pokud se to prý roznese na ostatní, můžeme se stavět na hlavu, a už s tím do konce tábora nehneme. Je mi to asi fuk. Dokonce mi přijde fajn, že bych ani jednu z těch slepiček teoreticky nemusel po zbytek pobytu vidět.

Stejně je mi jedno, že nagelovaní pásci přitáhli z města kanystr točené kofoly a prodávají ho mladším po deseti korunách za deci. Jsou prostě podnikaví... Nakonec vzdávám i pravidelné noční kontroly chatiček.

Na nástupu se řeší opakované ucpání mušlí toaleťákem. Proč to kdo dělá, stejně jako proč někdo ohodil stěny na záchodě výkaly, netuším. Nikdo se nepřiznal. Za trest budou odteď vedoucí rozdávat hajzlpapír na příděl. Jsem blízko toho, vzdát celou misi a jet domů.

Návrat

Rezignace mi paradoxně prospívá. Postupně se začíná vracet elán a nakonec i autorita. Akorát včas. Blíží se konec, a navíc hrajeme velkolepou dvoudenní hru na démony a krále. Komplet v kostýmech, aby to mělo ten správný švunk. Na noční bojovce si dokonce střihnu vymítání, a vzhledem k tomu, že si Ríša ze třetího oddílu při mé herecké etudě nakoupí do trenek, není to se mnou nejspíš zas až tak špatné.

Poslední večer je táborák. Děti oheň nebere. Kromě mladých pyromanů a pár rozežraných, co se těší na buřty, jenom posedávají okolo a roztéká se jim maskara. Za chvilku začnou zpívat „Orindžindžindžin orandžandžan eomeomisola kopla husa do stola eso pexeso... kdo šáteček má, ten líbat smí" a budou si dávat opary na rozloučenou.

Dneska nehraju. Mám melancholickou. Vlastně se mi totiž ani moc nechce do Prahy. Jsem sice orvaný jako pes, ale s hlavou vyleštěnou na skleněnku. Přesně jak říkali, bude se ti to líbit.

Líbilo se vám, jak šel náš reportér až na krev? Tak to si určitě přečtete naše další články o krvi. Ať víte.

Fotogalerie

Související

• Otevřete jóni směrem k zemi

  Mužské kolektivy znám. V kanceláři se mnou sedí devět chlapů, z nevhodně použitého slova “strčit” nebo “zasunout” se tu stává téma na čtvrthodinovou...

• Slyšte, slyšte, budeme krkat!

  „Takže roštěnky a borci, hele jako. My, zlatá pražská mládež, si to prostě rozdáme natvrdo. Jako kluci vs. holky. Na férovku. Na takový párty,...

• Průnik do slupek cibule celku

  Spoustakrát během téhle soboty se budu chtít zvednout a pelášit odsud hodně daleko. Ale ještě to nevím. Je ráno, stepuji před dveřmi činžáku v...