Seriály porážejí filmy

Rychlý internet zlikvidoval DVD trh, filmy si na sebe musí vydělat v kinech a zákonitě se snaží nalákat co nejširší publikum od dětiček po dědečky. A tak se filmové scénáře mlátí přes kopírák, herci mají za úkol vypadat roztomile, a když režisér přijde s nějakou kontroverzí, dostane od producenta pár facek. Kam se poděli všichni ti talentovaní herci, progresivní režiséři a odvážní scenáristé s hlavou plnou geniálních dějových zvratů? Tušíte správně. Do televize.

Milujeme Sherlocka, i když jsme ho neviděli

Na začátku letošního roku proběhl zajímavý souboj mezi druhým dílem filmového Sherlocka Holmese a druhou řadou stejnojmenného britského seriálu. Film vsadil na bombastickou historickou výpravu a Roberta Downeyho juniora.

Televizní protihráč vyrukoval s přeměnou detektiva do třicetiletého metrosexuála, jehož dobrodružství zaznamenává kolega Watson na svůj blog. Podle hlasování na IMDB vyšel ze souboje vítězně televizní Sherlock s 9,1 hvězdičky, filmový se musel spokojit se 7,7. Zajímavé je, že navlas stejné hodnocení (91 % vs. 77 %) obdržela obě díla i na ČSFD. Televizní detektiv tedy filmového převálcoval i v zemi, kde by ho oficiálně nikdo neměl ani znát.

Seriál je svobodnější než film

Důvod, proč dnes televizní seriály suverénně přebíjejí filmy, vystihl Matthew Weiner, scenárista a producent The Sopranos a Mad Men. Když v roce 2008 přebíral cenu Emmy, sjel pohledem přítomné kolegy ze světa filmu a prohlásil: „Rozdíl mezi vámi a mnou je ten, že já mám naprostou tvůrčí svobodu." Možná trochu přeháněl, protože i ve světě televize existuje havěť, jako jsou cenzoři nebo zadavatelé reklam. Minimálně u osvědčených tvůrců ale televizní šéfové přijali myšlenku, že se vyplatí nechat šikovné lidi dělat, co umí nejlépe, a moc jim do toho nekecat.

Televizáci mají oproti svým filmovým protihráčům výhodu nezávislosti na počtu prodaných vstupenek. Jejich tvorba se platí z poplatků za kabelovku, popřípadě zisku z reklam a může si dovolit luxus metody „pokus-omyl". Scenárista donese scénář pilotního dílu a návrh, kam by se měla ubírat první sezona. Když je jeho nápad zajímavý, natočí se pilot a předloží se zkušebnímu publiku. Reakce dobrá znamená start, reakce špatná stop. Děkujeme, další prosím. A když se seriál nechytne, nevadí, na jeho místo se tlačí deset dalších, které ztráty lehce zamáznou.

Hlavní eso v seriálovém rukávu spočívá ale v tom, že si mohou cílit na velmi úzké skupiny diváků a dělat jim (a zadavatelům reklamy) pomyšlení. Je jasné, že seriál o šesti mladých londýnských delikventech, kteří v magnetické bouři získají nadpřirozené schopnosti, nebude zajímat každého. Přesto se Misfits stali hitem i v zemích, kde si jejich bizarně švihnuté příhody musí fanoušci stahovat z internetu. Jejich tvůrci se nesnaží zavděčit všem. Stačí jim, když se strefí do chuti lidem, které nadchne vánoční příběh falešného mesiáše umláceného skříní plnou peněz. Díky kabelovým sítím a internetu se tahle velmi úzká cílovka pořád počítá na miliony. A to televizi na rozdíl od filmu bohatě stačí.

60 hodin čistého času

Další obrovskou výhodou seriálu proti filmu je prostor, který má k dispozici. Jeden z nejoceňovanějších seriálů posledních let The Wire je volně natočen na základě knihy Davida Simona a Eda Burnse. Novinář a bývalý kriminalista strávili celý rok mezi narkomany a drogovými dealery v nejhorší čtvrti amerického Baltimoru a své zážitky sepsali do osmisetstránkové bichle, která si přímo říká o převedení do vizuálna. Předestilovat knihu do filmového scénáře bez obětování zhruba 90 % děje by ale bylo nemožné. Ve scénáři seriálovém se materiál ještě rozrostl. Seriálem se proplétají desítky dějových linií a hlavních i vedlejších postav, z nichž žádná pětisezonní opus neopustí (pokud tedy neskončí v opuštěném baráku s kulkou v hlavě a zasypaná vápnem).

Četli jste někdy filmovou kritiku, kde recenzent nadává na „nedokonalé vykreslení charakteru postav"? Často to bývá proto, že chudák filmový scénárista má na to kreslení první patnáctiminutovku, ve které ještě musí položit základy romantické zápletky a přihodit pár vtipných scének s roztomilým zvířátkem. Jeho kolega od seriálů si se svými postavami hraje šedesát hodin čistého času. Můžete samozřejmě namítnout, že když bude scenárista patlal, tak i z takového tvůrčího prostoru nedokáže vydojit nic jiného než Gyndu na mýtince. Současní televizáci ovšem nejsou žádná béčka.

Hvězdy

Dnes už nikdo netřeští oči na obrazovku, když se v závěrečných titulcích objeví jména, jako jsou Michael Mann, Todd Haynes nebo Martin Scorsese. Spousta hereckých hvězd se ve velkorozpočtových seriálech dočkala velkého revivalu. Schválně - dovedete si vzpomenout, v jakém filmu hrál Laurence Fishburne poté,co se zaškatulkovaljako Morpheus v Matrixu? My ne. Ale víme, že v CSI válí ve velkém. To samé platí o životní roli Aleka Baldwina v geniálně trhnutém 30 Rock. Al Pacino, jedna z největších hereckých hvězd, v televizních studiích po práci na seriálech Angels in America nebo You Don't Know Jack už snad i bydlí. Nikoho nenapadne se jim za jejich televizní účinkování pošklebovat. Naopak. Některým dokonce účinkování v televizi přinese takovou slávu, že mají co dělat, aby z toho všeho neskončili na odvykačce (zdravíme Charlieho Sheena).
Jiní, třeba David Caruso z CSI Miami, se zase pustí do filmových dobrodružství, aby se po sérii propadáků pokorně vrátili do seriálů. Prostě filmové hvězdy se dnes v televizi mají sakra dobře. Ne nadarmo se během rozhovoru pro časopis GQ superproducent Scott Rudin (Sociální síť) zasnil a se slzou v oku prohlásil: „Existuje jen jedno místo, kde se všemi těmi lidmi, kteří se dlouhá léta snažili dělat filmy, jednají s úctou. To místo se jmenuje HBO."

Tvrdit, že televize je spásou audiovizuální tvorby, by byla samozřejměhloupost. Podíváte-li se na žebříčky sledovanosti, zjistíte, že je vedou superstáří klony a i mezi seriály se na prvních místech objevují pochybnosti, jako je Glee nebo Vampire Diaries. Klidně se ale vsaďte, že seriály jako Mad Men, The Wire nebo The Sopranos si budou lidé pouštět dlouho poté, co po dnešních stamilionových akčněhrdinských bijácích dávno ani pes neštěkne.

Seriály v kraji českém

Jak jsou na tom seriály v zemi, která prý platila za seriálovou velmoc? Jestli jsme opravdu takoví seriáloví fajnšmekři, tak proč přežíváme na dietě Ulic, Křehkých vztahů a Ordinací? Irena Reifová z FSV UK, která se českým seriálům dlouhodobě věnuje, v rozhovoru pro časopis Respekt uvedla, že podle výzkumů diváckých priorit lidé nad padesát let považují za vrchol seriálové tvorby Nemocnici na kraji města. Mladším divákům, kteří zvládají angličtinu a dovedou stahovat z internetu, jsou potom české seriály šumák.

Že na jejím tvrzení něco je, dokázal loňský ČT projekt Souboj seriálů. Televize v něm zafinancovala natočení šesti pilotních dílů nových seriálů, mezi nimiž se díky snaze autora projektu Jana Potměšila objevily milé úchylárny jako sitcom z moravské radnice plánující stavbu metra nebo příběhy autobusáka, kterému na čele vyrašil paroh. O tom, který seriál se bude realizovat, ovšem měli bůhvíproč rozhodnout diváci v hlasování. Když se účastníků souboje ptali, jestli takový projekt může něco změnit, většinou krčili rameny. Nejodvážnější byl scenárista Mazáků Richard Medek, který nadnesl, že transparentní divácké hlasování snad pomůže eliminovat kamarádšofty uvnitř televize. Narážel tím na multimilionové černé díry typu Sanitka II, jejíž scénárista Ivan Hubač opakovaně čelil kritice za to, že podpseudonymem Ivan Hejna produkuje v ČT vlastní seriály a sám si je schvaluje do výroby a vysílání. Jestli by lidový plebiscit pomohl vymést kostlivce z Kavčích hor, je těžko říct. Rozhodně by z něj ale nevzešlo nic originálního, protože podle očekávání všechny konkurenty spolehlivě sestřelila milá malá hezká česká hřejivá Babička na inzerát. Než došlo k její realizaci, stačily naštěstí v České televizi naběhnout nové pořádky. Všechny piloty si nechala předložit nová programová rada, která Babičku poslala k ledu a k realizaci určila zajímavě vypadající noir detektivku Cirkus Bukowski

Jásat nad tím, že české seriály čeká zářivá budoucnost, se ještě nedá. Scenáristé se nejdřív musejí vymanit ze stínu Jaroslava Dietla. Režiséři budou mít možná problémy najít dostatek dobrých herců - přiznejme si, že i opěvovaný Karel Roden v Terapii nemá v porovnání s Gabrielem Byrnem v In Treatment šanci obstát, o zbytku českého seriálověhereckého ansámblu nemluvě. No a Česká televize si bude muset vychovat dramaturgy, kteří budou mít odvahu postavit se i za seriály, které nezapadají do běžným občanem milovaného nemocničního schématu. Než se tak stane, nezbude nám nic jiného než namísto televize zapínat internet.