S plnícím perem na Hitlera

Kdo může za to, že jste se začal zajímat o druhou světovou válku?
Kdo? Spíš co. Pravoslavný chrám v Resslově ulici.

Chápu. Místo, kde roku 1942 zemřeli parašutisté.
Není náhoda, že moje první knížka byla o atentátu na Heydricha. Chodil jsem do Resslovy ulice na ekonomku, takže jsem kostel míjel denně - a u toho rozstříleného okýnka mi došlo, že válka neznamenala jenom přesouvání tanků a divizí. Začal jsem si představovat sedm chlapů, kteří tam zůstali.

A tohle stačilo? Nebo jste měl dobrého učitele dějepisu?
V osmdesátých letech toho v učebnicích dějepisu kdovíkolik zajímavého nebylo. Spíš jsem si sám hledal knížky, které se válkou zabývaly.

Byly nějaké kvalitní?
Ani moc ne - ale člověk to nevěděl. Možná znáte knížku Heydrichiáda od historika Čestmíra Amorta, o které jsme se teprve po převratu dozvěděli, že je složená z účelově vybraných, nebo dokonce vymyšlených dokumentů.

Z jakého důvodu?
Těžko říct. Do archivů smělo jen pár lidí a Amort byl jedním z nich. Možná chtěl ovlivnit veřejné mínění, protože atentát na Heydricha nebyl nikdy chápaný jednoznačně. Vždycky byli lidi, kteří ho uznávali, i ti zásadně proti.

Mimochodem, jaký názor máte vy?
Já s atentátem bezvýhradně souhlasím - vždyť kromě takovýchhle výjimek jsme jako národ moc aktivně nebojovali, my tu válku většinou nějak přečkali... Zkreslení dějin v komunistických knížkách je prostě běžné a já se to snažil trochu napravit i ve svém posledním románu, ve Zrádcích.

Ten je hlavně o tajných agentech na obou stranách konfliktu - na tohle narážíte?
Ano, konkrétně na takzvaného superšpiona A-54, který byl ještě dlouho po válce líčený jako hrdina. Přežívá to dodnes, jenže ve skutečnosti to byl bezskrupulózní hajzlík, kterému šlo jen o peníze.

Jsme my národ zrádců? Kolaborantů? Našlo se takových lidí u nás třeba ve čtyřicátých letech víc než jinde?
Rozhodně si to nemyslím. V naší historii je určitě dost temných míst, ale během druhé světové války jsme na tom v oblasti kolaborantství nebyli ani líp, ani hůř než většina jiných okupovaných zemí. Kde na tom o něco hůř jsme, to je podle mě ochota tahle temná místa pojmenovávat. Moc jsme si zvykli na dál a dál opakovaná zjednodušení našich dějin, a pokud nám moderní historici takový zažitý obrázek začínají měnit, bráníme se tomu bez ohledu na fakta. Budeme se muset naučit přijmout i nepříjemné stránky - Češi prostě v historii nebyli vždycky jen ti spravedliví, utiskovaní...

Jak se na náš odboj, na heydrichiádu, na Tři krále atd. dívají historici v cizině?
Tohle je spíš otázka pro odborníka, což já nejsem. Ale pokud můžu soudit z cizí literatury, vidím tam jeden zásadní rozdíl: zahraničním historikům se víc daří udržet si odstup, nezabřednout do těch zaběhaných schémat. Tím neříkám, že naši historici jsou špatní, to vůbec - ale odstup a nezatíženost jsou při zpracovávání dějin důležité. 

Historické romány jste chtěl psát už jako malý kluk?
Ani ne. Na základní škole jsem psal hlavně detektivky, které pak kolovaly mezi spolužáky. To víte - někdy ve dvanácti jsem měl přečteno snad všechno z veřejné knihovny, tak jsem cítil přetlak... Přiznávám, že jsem jednu svou sci-fi povídku poslal do Sedmičky pionýrů, ale neuspěl jsem. V sedmnácti jsem pak zkusil nabídnout detektivku Našemu vojsku, ale taky nic. Takže jsem na dlouhá léta přestal, vystudoval práva, nastoupil do zaměstnání...

Dneska už byste si na detektivku, sci-fi, prostě na nějakou fikci netroufl?
Rád bych to zkusil, protože psaní mých knížek je náročné. Což není vytahování - spíš si rvu vlasy. Vždycky začnu tím, že koupím tři metry knih, ze kterých si následující rok dělám výpisky. Proto by se mi fikce líbila, jenže nějak nemám nápad - zato mám spoustu nápadů z období kolem války.

Ale co prostředí tajných služeb, kde jste pracoval patnáct let? To není zdrojem inspirace pro knihu?
Dostal bych se na tenký led - už proto, že jsem doživotně vázaný mlčenlivostí, takže konkrétní případy popisovat nemůžu. A taky proto, že vím, jak ta práce vypadá, že není moc romantická. Sedíte v kanceláři, analyzujete informace, občas máte schůzku s agentem, ale výsledkem je spousta papírů nebo dat, která někdo musí vyhodnotit.

Žádný James Bond?
Vůbec. Mám ty filmy rád, ale je to pohádka. Tak tajné služby nefungují.

Po patnácti letech jste odešel, abyste mohl psát knížky?
To ani ne. Měl jsem pocit určitého vyhoření a žena dostala práci v Bruselu, tak jsem si říkal, že to je výzva. Tři roky jsem se tam pak zabýval otázkami bezpečnosti u Evropské komise. S knihami to bylo dlouho tak, že o ně nikdo neměl zájem.

Opravdu?
Udělal jsem hloupost, napsal jsem je anglicky.

A věřil jste, že se chytnete na anglosaském trhu...
Vlastně ano - přiznávám. Říkal jsem si, že do šuplíku nebo pro kamarády píšu léta, ale když se teď chci vážně vrhnout na historii, což bude pracné, tak ať to stojí za to. V Česku mě to neuživí, uvažoval jsem, což se později i potvrdilo.

Vždyť románu Dva proti Říši se prodalo přes třicet tisíc kusů!
To bylo dobré, ale dalších knížek už jen kolem deseti - což sice znamená bestseller, ale nezbohatnete. Rodinu by to neuživilo. A právě proto jsem chtěl prorazit na pořádném trhu. Myslel jsem, že anglicky umím, tak jsem to napsal, sehnal si anglického editora, který text prošel a poupravoval, ale evidentně to nestačilo. Nakladatelství mi knihy vracela, přičemž jedno z nich mělo zajímavý argument: příběh atentátu na Heydricha jim připadal neuvěřitelný. Řekli, že takovouhle blbost nevytisknou.

Chtěl jste psaní zabalit?
Žena mě naštěstí přemluvila, abych knihy přeložil do češtiny, že by tu někdo mohl na Heydricha slyšet.

Dneska tedy píšete, a zároveň chodíte do práce?
Dělám koncipienta v advokátní kanceláři a návrat k právu po dvaceti letech trochu bolí. Vždyť já dělal státnice hlavně z práva socialistického!

Své knihy prý nepíšete na počítači, ale perem. Proč?
S perem mi to líp myslí. Když sedím u klávesnice a píšu rychle, z textu mi vycházejí úřední záznamy, které se nedají číst - možná i proto, že píšu v noci a rád si k tomu dám dvě tři skleničky vína... Ale četl jsem studii, podle níž psaní rukou povzbuzuje jakési centrum v mozku, které zvýší kreativitu - a celkem jí věřím. 

Při četbě vašich knih mám pocit, že nějak takhle by se měl učit dějepis na středních školách...
Já si to ješitně taky myslím. Tedy - ne že bych chtěl být klasikem a povinnou četbou, ale snažím se psát tak, abych třeba i studenty zaujal. Určitě nepíšu nejlepší literaturu na světě, ale myslím, že popularizace českých dějin je zapotřebí. A tohle je snad cesta, protože u nás je bohužel spousta literatury, kterou píší starší akademici, a to jsou knihy nabité fakty, které se nedají moc číst. Anebo je tu druhý extrém, a to povrchní, lehké zpracování; kolikrát bez studia faktů.

Co ještě by se mělo zlepšit, aby další generace o moderních dějinách aspoň něco věděly?
Mělo by se o nich mnohem víc mluvit. Nevím, jak se dneska 20. století učí na základních nebo středních školách - za mých časů to bylo dost opomíjené období. Ale není to jenom otázka škol - měli bychom se třeba znovu naučit připomínat významná výročí. Minulý režim bohužel takové věci tragicky zprofanoval. Ale snad se situace zlepšuje. Třeba loňské oslavy 70. výročí atentátu na Heydricha dokázaly připomenout většině národa, jak velké akce byli naši vojáci schopni. A i když pořád mnozí s atentátem nesouhlasí, byla to dobrá možnost pro debaty „pro a proti". Když si dokážeme podobným způsobem vzpomenout na bitvu obrněné brigády u Dunkerque, na obranu Sokolova, legionářskou rotu Nazdar a další, získáme mnohem větší národní sebevědomí než připomínáním starých křivd.

Ozývají se čtenáři, kteří jsou vaším popisem dějin pobouřeni?
Kupodivu dostávám jen hezké dopisy. Přitom jsem kritiku čekal, protože třeba ze Zrádců nevycházejí někteří Němci vůbec špatně - snažil jsem se ukázat, že ne všichni Sudeťáci byli henleinovci. Že i český národ má na hlavě spoustu másla, protože jsme podcenili obrovskou, třímilionovou menšinu Němců.

Součástí románu je milostný příběh sudetské Němky a českého příslušníka Finanční stráže, který u Varnsdorfu chrání hranici. Takové zápletky si vymýšlíte?
Ano, je to jedna z mála fabulací. Nevymýšlím si proto, abych vyhověl romanticky založeným čtenářům; ostatně, můj editor doporučuje, abych se milostným scénám vyhýbal, že mi nejdou. Jde mi o to, že u takové knížky všichni víme, jak skončí. Čtenáři asi nejsou napnutí, bude-li nakonec Mnichovská dohoda podepsána, nebo ne. A proto potřebuju, ať je čtenář napjatý alespoň ohledně nějakého vztahu. A navíc i takový příběh ukáže, že se na dějiny díváme zjednodušeně. Nevíme třeba, že většina kluků, kteří sloužili na hranici, měla německé holky a manželky - protože Češky tam nežily.

Na jakém příběhu pracujete teď?
Zrádci skončili Mnichovskou dohodou, tak chystám pokračování. Všímat si budu hlavně odbojové skupiny Tři králové - Mašína, Balabána, Morávka. Kniha skončí rokem 1942, kdy už jsou všichni mrtví.

Jiné historické období vás neláká?
Třeba léta 1945 až 1948, o kterých toho moc nevíme. V povědomí zůstává, že tady vládla jakási demokracie, kterou ukončil až únor 1948, ale to je hloupost. Byly to tři roky nejistoty, kdy se systém demokraticky jen tvářil, ale například silové složky už měli komunisti pod kontrolou. K tomu bych se někdy dostal rád, tam cítím dluh, ale uvidíme, jak to dopadne. Posledního čtvrt roku nepíšu vůbec.

Vůbec? Co se přihodilo?
Narodila se nám dcera. A všechno ostatní šlo stranou.