Nejsem zrovna sportovní typ. Posledního půl roku občas trochu běhám, abych udržel krvinky v pohybu. I tak ale mé blízké zaskočilo, když jsem se ze dne na den rozhodl běžet Pražský půlmaraton. V pátek ráno jsem o něm zaslechl v metru, večer jsem si vyzvedl u Rudolfina startovní tašku s tričkem a číslem a bylo.

V sobotu v půl desáté stojím nastoupený v počtu jednoho muže na Strašnické. Tepláky, tričko s číslem 1952, na hlavě elastickou funkční čelenku - připadám si trochu jako ufo. Jsem lehce nervózní a trošku mě bolí záda. Bojím se, že by to mohl být při dlouhém běhu problém. Jinak jsem ale připravený perfektně.

Na webu www.bezeckaskola.cz se dá běhání nastudovat. Hlavní trenér Pražského mezinárodního maratonu Miloš Škorpil tam přehledně a jasně vysvětluje, na co si dát pozor a na co nezapomenout. Takže mám podpaží, nohy a třísla namazaná krémem a bradavky přelepené náplastí, abych se neodřel. Teď jen, aby se mi na trati nechtělo kadit, to bych fakt nerad.

Má slast

Před Rudolfinem už je plno lidí, trochu jako na pouti, ze všech stran duní hudba a davem pulsuje příjemné vzrušení. Postávají tu tací, do kterých bych běhání vůbec neřekl. Uhlazené slečny jako z banky, zarostlé lopaty i křepcí bělovlasí staříci.

Chvilku mi trvá, než v tom davu najdu partu vodičů s bílým, červeným, oranžovým a modrým balónkem. Ten poslední mě zajímá. Je na něm velkým písmem napsaný čas 2:30. Když se budu držet pána s tímhle balónkem, doběhnu do cíle za dvě a půl hodiny. To mi úplně stačí. Nejvíc jsem zatím uběhl asi 10 kiláků za hodinu a čtvrt.

Pomalu se blíží dvanáctá, startovní hodina. Všichni poskakují a popobíhají, aby neprochladli. Taky poskakuju a natřásám se, nedá se tomu odolat. Podle čísel se rozdělíme do startovních koridorů, píšu poslední SMSku domů, nastavím si iPod, abych ho mohl během běhu už jen pustit, a čekám. Vysvitne slunce, vysoko nad námi burácí helikoptéra. Cítím zvláštní, radostnou euforii.

A pak se někde vepředu ozve startovní výstřel a 7000 lidí se dá pomalu do pohybu. Z reproduktorů tryská Má vlast a je to majestátní pocit, být součástí té obrovské masy. Zatáčíme na Mánesův most, kolem stojí ve špalíru lidi a tleskají, hulákají, mávají. Musím se usmívat a kynu dojatě pravicí na všechny strany.

Ruiny

Za mostem mi dojde, že musím výrazně zpomalit, abych se neuvařil na prvním kilometru. Zvolním a začínám koukat kolem. Všude jsou běžci, přede mnou, za mnou, po stranách. Většina kličkuje a snaží se dostat dopředu. Klušeme po nábřeží Kapitána Jaroše, u Vltavské podbíháme magistrálu. Tahle místa znám jenom z auta.

Před Libeňským mostem se objevují první odpadlíci. Někteří vydechují u trati, jiní se pomalu se sklopenou hlavou vracejí. Takhle nesmím skončit, umiňuju si a běžím dál. Na mostě hraje hardcorová kapela, je to super, mávám na ně a zubím se do slunce. A už se blížíme k první občerstvovací stanici na pátém kilometru. Beru si kelímek vody, zpomaluju, stejně si ale většinu vybryndám na tričko. Nevadí, však se nic neděje.

O kilometr dál už je ale ouvej. Pomalu se posunujeme po Rohanském nábřeží, sluníčko svítí jako blázen, začíná mi být horko a ztrácím dech. Za běhu sundavám dlouhé triko a soukám se do toho s krátkými rukávy. Ve chvílích, kdy si ho přetahuju přes hlavu, nevidím lautr nic.

Rovnou zapínám i iPod, protože to začíná být zlé. Sedmý kilometr se ne a ne přiblížit, nohy mám těžké, pot mi leje do očí a vůbec je mi zle. Hudba trochu pomáhá, ale i tak chci vlastně jenom zastavit a skončit. Tak to prostě nedám, říkám si. Nakonec se nějak přemluvím. Ještě aspoň kousek, slibuju si. Kolem trati přibývá skandujících diváků, vracíme se do centra.

Na Revoluční zpomaluju, ale furt běžím. Na Příkopech pátrám, jestli v davech u trati neuvidím někoho známého. Jenže smůla. Sakra, teď by to fakt bodlo. Přes Václavák ještě přeběhnu, zhluboka nasaju vůni trdel a smažených sýrů a už je tady občerstvení na desátém.

Zpomalím do chůze, vypiju vodu, chňapnu po iontovém nápoji, dají mi i pomeranč. Zakousnu se do něj, až mi lepkavá šťáva teče všude po tvářích a s potem mizí za tričkem. Ale kašlu na to. Jsem úplně na hadry. V tu chvíli mě předbíhá mladá maminka s kočárkem, v pohodě vyklusává, něco šišlá na mrně uvnitř. To už beru jako výsměch osudu. Dál jdu krokem. Totální troska.

Bez hlavy

Tímhle způsobem se doplácám až k Národnímu divadlu. Po mostě Legií proti mně běží černí krásní dlouhonozí atleti. Jenže zatímco oni zahnou doprava a za minutu závod dokončí, já poběžím doleva, protože jsem sotva v půlce.

Kontroluju si čas. Vida, zatím jsem na trati jen hodinu, do konce limitu zbývá ještě 120 minut. To už přece dojdu, říkám si, mazácky zahazuju prázdný kelímek a pomaličku se zase dávám do běhu.

Od řeky fouká příjemný vítr, slunce svítí a já chvilkama jdu a chvilkama běžím směrem k Moráni. A najednou je to vlastně zase docela fajn. Pod Nuselákem předbíhám maminku s kočárkem, pořád v pohodě šišlá na mrně.

Poslední kilometry mám hlavu úplně prázdnou, a tak uběhnou neuvěřitelně rychle. Nebo vlastně pomalu, ale nic si z nich nepamatuju. S rozvolněným hadem běžců v klidu překlušu na Smíchov. Tam otočka, 19. kilometr, nikam se neženu, jen se snažím běžet, pokud jen trochu můžu.

Najednou jsem na mostě Legií a blížím se k Národnímu divadlu ze stejné strany, jako ti lehkonozí Keňané před hodinou. A pak už běžím k Rudolfinu. Špalíry kolem trati bouřlivě povzbuzují každého, usmívám se z posledních sil, jsem úplně vyřízený, ale před sebou už vidím cílový oblouk, a tak ještě trošičku přidám.

V cíli mi ruce vyletí nad hlavu a je to super, nejzaslouženější vítězné gesto mého života. A ještě než mi uschne pot na čele, ještě než se převléknu do suchého trička, vím, že takhle neběžím naposled. Už jen kvůli tomu pocitu.

Související

• Otevřete jóni směrem k zemi

  Mužské kolektivy znám. V kanceláři se mnou sedí devět chlapů, z nevhodně použitého slova “strčit” nebo “zasunout” se tu stává téma na čtvrthodinovou...

• Slyšte, slyšte, budeme krkat!

  „Takže roštěnky a borci, hele jako. My, zlatá pražská mládež, si to prostě rozdáme natvrdo. Jako kluci vs. holky. Na férovku. Na takový párty,...

• Průnik do slupek cibule celku

  Spoustakrát během téhle soboty se budu chtít zvednout a pelášit odsud hodně daleko. Ale ještě to nevím. Je ráno, stepuji před dveřmi činžáku v...