Právě se stalo:

VODOCHODY: Rekordní mrazy způsobily babyboom, ženám praskala voda.
PRAHA: Michal David zvítězil v televizní anketě TýDýt.
BRATISLAVA: Daru opustil rytmus.
CUKRÁK: Vlny hudebního vysílání českého rozhlasu zabíjely.

Home › Články › Poslední leč

Poslední leč

Hlavní tag (sekce): To nejlepší z tištěného

Nenávidím se. Kromě panické hrůzy z krve se mi v lese pokaždé chce automaticky kadit. A navrch se bojím myslivců. Z novin mám zažitou představu, že jsou to neřízení psychopati, kteří se když na to přijde, střílí mezi sebou.

Co by člověk neudělal, aby se jako ženich neblýsknul před budoucí rodinou. Když na to přijde, klidně ve slabší chvilce slíbí, že se stane myslivcem. V případě Pražáka, který drtivou většinu vědomostí o lese nasbíral Pod jezevčí skálou a Na pytlácké stezce, jde o úplný nesmysl. Jenže když přijde ze Stupešic pozvánka na poslední leč, už se nedá couvnout.

Nástup s broky

Ráno na návsi je mi trochu trapně. Jako s cizákem, notabene oblečeným spíš na sjezdovku, se mnou nikdo neprohodí ani slovo. Postupně začíná přicházet rozechvělost. Především zimou, ale svoje dělá i chlapská atmosféra nahuštěná adrenalinem. Navíc se ve mně nečekaně budí zatím dřímající lovecké instinkty. Chuť zabíjet ve mně asi vážně je. A třeba mi dokonce někdo půjčí flintu. Ne snad nějak echt oficiálně, ale že bych si zkusmo vystřelil na veverku nebo nějak nanečisto o přestávce.

Od hospodáře, jinak řečeno správce revíru, se dozvídáme, že se bude střílet zajíc, bažant a černá. A když přijde na mušku, tak i škodná. Při zmínce o černý to mezi myslivci zašumí - divočák je strop. Jasně, jelen je takový myslivecký svatý grál, ale divočák je prostě velké zvíře. A nebezpečné. Alespoň já mám ten pocit. Přiblížil se začátek. Správce končí motivační proslov a přeje nám pevnou ruku, chladné broky a teplou krev. Lovu zdar!

Zajíček ve své jamce

Akce. Vyrážíme na první naháňku. Kousek za vesnicí obkličujeme polnost včetně strouhy a pár křovíček. Je odtroubeno a začíná se pálit. Nikdo mi nedal žádné instrukce, tudíž stojím ve sněhu a čekám, co se bude dít. Pak na scénu vykoukne zajíc. Můj první zajíc. Tleskám a vyplašená kořist prchá. Adrenalin mi zalepil hubu, nehledě na to, že vlastně ani nevím, jak dát kolegům o potenciálním úlovku košer způsobem echo. Teprve když se zajíc prožene kolem vyplivnu ze sebe: „Záda!“ – jako na fotbálku – a udám ho. Pes zajíce dorazil a přinesl. Čekal jsem vlající střeva nebo rozmašírovanou lebku, rána ale téměř není vidět. Kupodivu ani moc nekrvácí. Vzhledem k tomu, že součástí mých honebních povinností je mrtvolu nosit, jsem rád.

Pocit z dobře odvedené práce, možná i špetka pýchy, se rozplývá, jakmile na zajíce sáhnu. „Odkud si, že se u vás zajíci nosí takto?!“ Chlápek, který vypadá jako trpaslík Gimmli z Pána prstenů nebo zmenšená verze Krakonoše mi během vteřiny devastuje iluzi, že jsem se do toho s prvním úlovkem dostal. „Za nohy?“„Jak za nohy?“ Je mi hanba. „Takže za ty uši?“ Místní polovnická autorita mě dál veřejně cvičí: „Jak za uši, zajíc má slechy né?“ A ponížení vrcholí: „Ale nosí se za běhy chlapče.“ Znalosti z prvouky. Školácké chyby.

Honec pod psa

Druhá naháňka mě dostává do obrazu. Jsem honec. Můj úděl je chodit, plašit a nosit. A příležitostně kibicovat (bez vstupní erudice to ovšem vyznívá dost plonkově). O tom, že si chmátnu na flintu nemůže být ani řeč. Zbraně se nepůjčují. Možná aby jim to nekazilo karmu, ale spíš proto, že je to vcelku drahá hračka – slušnou zbraň pořídíte za dvacet tisíc, lze ale samozřejmě i přitlačit. Mimochodem myslivcování obecně není dvakrát laciný koníček (jen uniforma stojí kolem pěti tisíc, a tím to jenom začíná).

Moje kasta je zkrátka níž. V mnoha ohledech dokonce níž než pes – podstata rozdílu tkví v odlišnosti mezi nosit a přinést. Pokud si pes navíc štrejchne i jako zabiják, tak jeho společenská prestiž pochopitelně vylítne mnohem výš, než když hodinu vláčíte dva pětikilový ušáky. Se svým honeckým osudem jsem nicméně dokonale smířený. Částečně na to má vliv fakt, že na rozdíl od myslivců můžu pít. Na zahřátí, na seznámení, na ochutnání, na zajíce… Za své jsem přijal i neustálé vyřvávání „hušáhuš!“, které by mi za normálních okolností přišlo těžce debilní.

Postupně začínám chápat i základní principy honu. Troubí se jednou, dvakrát, třikrát. Nejdřív se střílí dovnitř, ale jakmile by mohlo hrozit, že se myslivci navzájem postřílí, může se mířit jen ven. Riziko, že vás někdo sejme, je v podstatě minimální. To, že se zabijete v autě, je mnohem pravděpodobnější, než že chytíte brok od myslivce.

Přímo na kance

Konečně se z polí dostáváme do lesa a na programu je kanec, zlatý hřeb. Prý ho viděli, takže se jde víceméně najisto. Přebíjíme na průraznější střelivo a pomalu obkličujeme les. Tentokrát budeme hnát zvířata jen před sebou. Divočák údajně většinou zkusí hráz z myslivců prorvat a utíká skrz.

Jediný pokyn, který dostávám, je jít rovně. A samosebou u toho plašit. V praxi je přímočarý postup absurdní. Les začíná příkrým desetimetrovým srázem a dál pokračuje souvislým pásem maliní. Rovnou za nosem to jednoduše nejde, přesto se o to alespoň rámcově pokouším. Jako zátěžový bonus chytám hned na dně rigolu mrtvého zajíce. Trny mám zapíchané prakticky po celé ploše oteplováků.

Přemýšlím o divočákovi. Třeba medvěda je prý nejlepší zkusit vyděsit, aby utekl. „Hale, takovej kanec tě na klídek roztrhá špičákama, né.“ Spoluhonec je bezva chlap a taky bratranec. „Takže nejlíp uďáš když utečeš. Ale v těch malinách to beztak nejde.“ Těším se. Jakékoliv úvahy na tohle téma jsou ale stejně nakonec zbytečné. Divočák zmizel. Nejspíš dřív, než jsme vůbec začali naháňku. Pro všechny je to obrovské zklamání. Jsem solidární a týmový hráč, takže i pro mě.

Měls někdy trnku, Pražáku?

„Musíš ochutnat!“ Musím. Nedá se vzdorovat. „Tyto jsou dost hnusný, ale jinak bejvaj moc dobrý.“ Mám toho tak akorát. Už nechci žádný folklor, nechci být myslivec, chci jen do vany. Zbývají poslední dvě naháňky. Znovu se vracíme do ornice. Honíme se už osm hodin Aby toho nebylo málo, v pauze mi na traktoru zmrzly odložené rukavice a šrámy od trnů začínají nepříjemně pálit. Konec přichází ve čtyři. Většina ještě vyrazila líčit na stupešický statek, kde byly k vidění bažanti a koroptve, zbytek včetně mě prchá na náves. Zajíců je nakonec čtyřicet. Plus jeden bažant. Bývávaly sice časy, kdy se sváželo kombajnem, ale dneska znamená čtyřicet zastřelených kusů leč jako hrom. Vždyť v sousední vesnici před týdnem střelili jen čtyři zajíčky. Od hospodáře sklízíme pochvalu. I když není ten kanec.

Původně jsem si myslel, že si z honu třeba odnesu alespoň malou zaječí výslužku. Kompletní úlovek ale vždycky patří danému hospodářství nebo spolku a třeba ani přespolní myslivci, byť úspěšní střelci, nedostanou nic. Jako honec bych možná mohl něco dostat, kdybych byl extra dobrý. Ještě štěstí, že jsem zajíce ulovil v tombole.

Text: Martin Pistulka
Foto: Michael Kratochvíl