Taky si myslíte, že zvířata v zoo strašně trpí? Tak to jste vedle. Jen jste se stali obětí pěkné mediální masáže.

Sotva se rozběhla okurková sezona, tak nám média nadělila jednu pořádnou kachnu. Respektive medvěda. Ledního. Jmenuje se Knut, žije v berlínské zoo a chová se divně. Mluvčí zvířetnicko-ochranářské agentury PETA Frank Albrecht prohlásil, že tříletý medvědí sameček trpí panickými záchvaty z nepřirozeného prostředí zoo, což zavdalo bojovníkům za práva roztomilých zvířátek důvod podepisovat na jeho podporu petice a zakládat skupiny na Facebooku. 

Historie v kleci

Zoologické zahrady budí rozporuplné reakce, ačkoliv je máme dost dlouho na to, abychom si na ně zvykli. Nejstarší z nich vyhrabali před dvěma lety archeologové v Egyptě. Založena byla někdy v roce 3500 př. n. l. Svou zoo měli čínští císaři, Šalamoun i Nabuchonodozor. Alexandr Veliký na sběru zvěře přímo ujížděl, stejně jako římští císaři v čele s úchyly Kaligulou a Nerem, kteří je ovšem používali hlavně jako chovné stanice pro boje v amfiteátrech. 

Moderní éra zoologických zahrad začala v roce 1752, kdy si habsburská famílie nechala postavit menažérii v zahradě svého sídla v Schönbrunnu. V osvícenském 18. a 19. století patřil zájem o poznávání přírody ke společenskému bontonu. Zoo za nějakou dobu fungovala v každém větším městě a jednotlivé zahrady se předháněly, která z nich ukáže užaslým měšťanským paničkám exotičtější zvíře. V New Yorku to dokonce ředitel William Hornaday dotáhl tak daleko, že v kleci vedle orangutanů vystavoval africké Pygmeje, což, drahno dodat, vzbudilo veřejnou nelibost už tehdy.

Na podmínky, ve kterých byla zvířata chována, se tehdy moc nedbalo. Krčila se většinou v malých, nevyhovujících klecích, chovatelé je nutili předvádět skopičiny k pobavení diváků a zajištění vyhovující stravy a veterinární péče bylo zbytečným luxusem. Stačilo přece, když exemplář přežil dost dlouho, aby se ze vstupného zaplatily náklady na jeho odchyt a přepravu do zahrady. Koneckonců chytit si nového lva nebylo v době vzkvétajících koloniálních velmocí nic složitého.

Podle kritiků zoologických zahrad tyto dost děsivé praktiky pokračují dodnes, a nikdy proto neopominou příležitost si do zoo pořádně zarýt. Proměna zvířecích tyjátrů na pečlivě vedené zoologické instituce přitom započala už v 70. letech minulého století, konkrétně díky snaze slavného zoologa Geralda Durrella. Durrell je u nás znám spíše jako autor knih o své rodině a jiné zvířeně. Jeho celoživotní touhou ale bylo vybudovat zoologickou zahradu, ve které by choval a zachovával zvířata ohrožená vyhynutím. Díky němu a podobným nadšencům, jako byli George Rabb z brookfieldské zoo a William Conway, ředitel zoo v Bronxu, se tento trend prosadil natolik, že ostudných případů zaklecovaných zvířecích koncentráků v (civilizovaném) světě najdete jen pár. 

Jak lvové bijou o mříže

Nojo, řeknete si teď možná. Ono je hezké, že takový lev má v zahradě velký výběh, teče mu tam voda, má dost krmení, lékařskou péči a před spaním mu pouští na DVD Madagaskar. Pořád je to ale divoké zvíře, jehož srdce plane touhou po širých pláních a lovu gazel. Ve skutečnosti je to ale trochu jinak. Jednak jsou v dnešních zoo chována z 99 % zvířata, která se v zajetí už narodila a stýskat se jim může maximálně po ošetřovateli. Zadruhé - mluvit v souvislosti se zvířaty o stesku, touze a podobných věcech je stejné jako věřit, že medvídci žijí v chaloupce a k večeři si vaří kaši. Život zvířat je v tomto ohledu o dost jednodušší než náš.

Noste takovému lvovi každý den čtvrt metráku čerstvého masa na jedno místo v savaně, a nikdo ho nedonutí, aby se odsud hnul na krok. Jestli okolo něj vykopete příkop nebo postavíte mříže, tak bude ještě radši, protože se nebude muset bát, že mu nedojedený gáblík ukradnou hyeny. Zajímavě o tomto fenoménu píše už zmiňovaný Gerald Durrell. Při expedici do Jižní Ameriky, kde sbíral zvířata pro svou zoologickou zahradu, se zapletl do politického převratu a musel rychle prchnout malým letadélkem do Argentiny.

Většinu zvířat, která do té doby nachytal, musel pustit, což se ukázalo jako dost velký problém. Zvířata, která před pár dny ještě poskakovala po stromech, totiž rezolutně odmítala opustit klece. Ještě po pár dnech, když Durrell opouštěl tábor, ti údajně svobodomilní tvorové postávali na místě a naštvaně pozorovali toho hodného pána, který jim postavil fajn domečky, nosil každý den vybrané lahůdky až pod zobák, a teď jim utíká pryč.

Zvířecí velvyslanci

Jak tomu chodí se vším na světě - existují dobré zoo a špatné zoo. Těch špatných je naštěstí čím dál méně a je dobře, že nad nimi permanentně visí Damoklův meč veřejné kontroly. Považovat ale šmahem všechny zoo za zvířecí koncentráky je nesmysl. Jejich zaměstnanci, pečovatelé, veterináři a ošetřovatelé jsou lidé, kteří pro zvířata žijí a byli by první, kdo by začal brojit, kdyby se jejich miláčkům dělo bezpráví. A jestli si myslíte, že zoo vlastně nepotřebujeme, tak se zkuste zamyslet nad výrokem bývalého ředitele pražské zahrady (mimochodem jedné z nejlepších na světě) Petra Fejka. Ten při jednom rozhovoru nadhodil myšlenku, že „zvířata v zoo zastávají roli velvyslanců zvířecí říše ve světě lidí a mají za úkol udržovat vztah mezi oběma říšemi a pracovat na zlepšování vzájemných vztahů". 

Výrok pana Fejka možná skýtá i logické vysvětlení problému kolem našeho zblblého medvídka Knuta. Stejně jako si ambasador v Anglii za nějaký ten rok zvykne jezdit autem vlevo a pít v pět hodin čaj, tak i zvířecí velvyslanci kopírují chování podle okolí. Podle zvěřimilců z PETA údajně medvěd opakovaně otvírá čumák, vystrkuje jazyk, kýve hlavou a přešlapuje na místě. Takže řešení je velmi snadné: stačí zakázat ošetřovatelům při práci hip hop, a míša bude za pár týdnů zase v pohodě. 

Související

• Otevřete jóni směrem k zemi

  Mužské kolektivy znám. V kanceláři se mnou sedí devět chlapů, z nevhodně použitého slova “strčit” nebo “zasunout” se tu stává téma na čtvrthodinovou...

• Slyšte, slyšte, budeme krkat!

  „Takže roštěnky a borci, hele jako. My, zlatá pražská mládež, si to prostě rozdáme natvrdo. Jako kluci vs. holky. Na férovku. Na takový párty,...

• Průnik do slupek cibule celku

  Spoustakrát během téhle soboty se budu chtít zvednout a pelášit odsud hodně daleko. Ale ještě to nevím. Je ráno, stepuji před dveřmi činžáku v...