Avatar vás v kině okouzlí a na chvíli asi i uvěříte, že jde o revoluci ve světě kinematografie. Jenže už za chvilku přijdou pochybnosti. Oprávněné.

Film Avatar lze převyprávět asi takhle: lidé v budoucnosti obsazují nádhernou planetu, jsou zlí, protože už ztratili kontakt s přírodou, zatímco domorodci dobří, protože přírodu respektují. Hádejte, kdo nakonec vyhraje, i když je ve skutečnosti stejně legrační jako polští vojáci útočící na koních proti tankům za druhé světové?

Myšlenkovou nedostačivost má dohnat převratné zpracování Avatara: jako první plně využívá všech výhod technologie 3D a smazává rozdíl mezi kresleným a hraným filmem. Většina předchozích 3D snímků se k němu má jako valník k mercedesu. Cameronův film ve své dokonalosti ale také paradoxně ukazuje omezení této technologie: film brilantní díky efektům je prostě jenom dobrá počítačová hra, u které bohužel drží joystick někdo jiný.

Všude samý Mirek Dušín
Avatar ohromuje tam, kde ukazuje fikční svět planety Pandora, který se lidi právě chystají vydrancovat. Doslova vás pohltí ve chvíli, kdy se bývalý mariňák vtělí do uměle vytvořené bytosti k nerozeznání podobné tamním domorodcům a oni ho (a tedy i nás) zasvěcují do krás své planety. Je to tak působivé, že člověku skoro nepřijde na mysl, že jde o výtvarný kýč: kdyby někdo na oplátku vytvořil takový film o Zemi, byl by plný paloučků s troubícími jeleny. Cameron prostě „tlačí na pilu" až k nesnesení: všechna místa na Pandoře jsou neuvěřitelně krásná, protože režisér nepřipustí, že by se na ní mohla vyskytovat i nějaká ta hnusná, jak to ve skutečné přírodě bývá.

Největší Cameronovou slabinou je touha po dokonalosti a schopnost dokonalost opravdu vytvořit. Bez ohledu na to, že vykradl nápady a dějové zápletky z řady filmů (Tance s vlky, Jurského parku, Matrixu, Hvězdných válek, Duny, série o Harrym Potterovi...), je děj jednodušší než návod na použití toaletního papíru. Scénář zplošťuje jednání všech hrdinů do papírových klišé. Těžaři jsou bezohlední, vojáci brutální, vědci citliví a nevinní domorodci skrz naskrz nevinní. Je to stejné, jako kdyby členy Rychlých šípů nebyli ani Červenáček, ani Rychlonožka, ale pouze pět Mirků Dušínů - brzy byste zatoužili aspoň po jednom malém poklesku (stejně jako po náznaku lidskosti v chování záporáků). A odkazy na to, že Avatar je vlastně pohádka, jenom zastírají autorskou impotenci - i v příběhu o Červené karkulce jednají všechny postavy životněji než v Cameronově spektáklu.

Blbost má zelenou
James Cameron natočil příběh zelený jako od Castanedy. Celá planeta je jeden obrovský internet, propojený optickými kabely, a když zašlápnete broučka, samé srdce světa se sevře žalem. Zatímco lidé se hádají, domorodci jsou všichni v jedné lajně, u nich se žádná opozice nepěstuje. Kupodivu jsou proto líčeni jako dobří. Jde o ekologickou agitku o tom, že lidstvo je v podstatě zlé a hloupé plemeno, že ženy jsou lepší než muži („strana záporáků" je tvořena výhradně vlastníky penisů) a že čím je něco čistší, tím je to lepší (domorodci jsou tak čistí, že by vás překvapilo, kdyby chodili na záchod).

Až se 3D chopí další režiséři, bude se ale o Avatarovi psát jen v učebnicích filmové historie. V kolonce „boj za rovnost pohlaví" tam bude o tomhle filmu napsáno, že když něco moc chcete, dosáhnete pravého opaku. Hlavní hrdina totiž sjednotí domorodé kmeny díky tomu, že zkrotí největšího létajího ptáka na planetě. Nejdůležitějším závěrem jinak po všech stránkách politicky korektního snímku je - jak jsme se dočetli v jednom z komentářů na internetu - tudíž argument, že vždycky vyhraje muž s největším... opeřencem.

 

Text: Jaromír Trpký, Eva Vlčková, Filip Horáček, Štefan Švec
Foto: Archiv

Zpět