Zase je tu olympijský rok, maraton televizních přenosů a juchání nad hokejem. Tedy pro lidi bez fantazie. Mnohem zajímavější než sledovat pořád ten samý puk bývá zapnout televizní přijímač po půlnoci a sledovat disciplíny z té zvláštnější části olympijského repertoáru. Třeba curling nebo sprint na bruslích. V historii olympiád navíc existovaly daleko větší podivnosti.

Je to neuvěřitelné, ale až se podíváte na následující seznam, většinu sportů možná nebudete vůbec znát. A přitom mají všechny své olympijské vítěze. A ještě divnější je, že všechny se provozují dodnes. Tak třeba:

La canne (předvedeno na OH v roce 1924)

La canne je bojové umění pocházející z Francie. Dva chlápci se při něm v ringu mlátí vycházkovými holemi. Vážně. Nakonec co čekáte, když dáte dohromady Francouze a bojový sport. Kdo udeří soupeře žabí nohou, dostává žlutou kartu.

 

 

Glima (na OH v roce 1912)

Další exotické bojové umění, tentokrát z Islandu, které asi nejvíc připomíná sumo. Zápasníci ale nemají takový ten lajntuch zaříznutý mezi půlkami. Namísto něj jim visí kolem pasu postroj, drží se za něj a všelijak kolem sebe tancují. Cílem je donutit protivníka, aby se dotkl podlahy kolenem nebo loktem, i když nezasvěcený pozorovatel by to spíš mohl považovat za exotickou formu lidového tance.

 

 

Přetahování lanem (olympijský sport v letech 1900-1920)

Je to přesně to, co si pod tím představujete. Dvě družstva, mezi nimi lano, a kdo vytře s protějším týmem hřiště, ten vyhrává. Dost nuda. Pokud by někdo uvažoval o znovuzavedení, přimlouváme se za japonskou variantu, kdy se přetahují dva chlapíci silonovou punčochou, kterou mají oba nasazenou na obličeji.

 

 

Šplh (1896-1932)

Za dob pana Tyrše a jeho Sokolů existovala kromě lehké atletiky i atletika těžká a šplh byl její součástí. Lezlo se na laně, bez pomoci nohou, ze sedu a byla to naše parádní disciplína. Bedřich Šupčík v ní v roce 1924 dokonce získal první českou zlatou olympijskou medaili. Zatímco jeho soupeři tahali lano jen k hrudníku, on ho jednou rukou dokázal dostat až k pasu a 8 metrů zdolal za 7,2 vteřiny.

 

 

Střelba na holuby (1900)

V tom se závodí i dneska, můžete si pomyslet. No jo, jenže dnes jsou ti holubi asfaltoví a kulatí. V roce 1900 byli živí, opeření a během olympiády jich zařvalo přes tři stovky. Jenom vítěz, Belgičan Leon de Lunden, jich povraždil jednadvacet.

 

 

Sólové synchronizované plavání (1992)

Tak zaprvé - když je to sólo, tak s kým se ta nagelovaná (gel je povinný!) nebožačka s kolíkem na nose synchronizuje? A za druhé - těžko říct, proč se tahle šílenost na olympiádě dodnes vyskytuje ve své skupinové podobě. No dobře, dívat se na les dívčích nohou kmitajících do rytmu hudby nad hladinou může být fajn. Ale být ty nohy jenom dvě... dejte pokoj.

 

 

Překážkové plavání (1900)

U tohohle sportu mohla být aspoň psina. Závodníci skočili do vody, doplavali k tyči, vyšplhali po ní, spadli zpátky do vody, doplavali k řadě lodí, dvě přelezli, dvě podplavali a mastili si to do cíle. Jestli to někoho zajímá, vyhrál Frederick Lane z Austrálie. Ale asi to nikoho nezajímá. Proč taky?

 

Cvičení s kužely (1904, 1932)

Dnes to provozují rachitické slečny v rámci moderní gymnastiky, ale původně to byl sport výhradně mužský (mužný ovšem moc ne). Tahle bizarní disciplína se přesto dokázala zapsat do historie. V roce 1932 v ní vyhrál zlatou medaili Američan George Roth. George byl nezaměstnaný, hladový, šel na stadion přes celé Los Angeles pěšky a málem to nestihl. Když převzal medaili, sbalil v olympijské vesnici jídlo pro svou rodinu a odešel stopovat zpátky domů. Dnes se po něm ten stadion jmenuje.

 

 

Souboj na pistole (1900)

Kdyby se alespoň pánové v knírech a oblecích stříleli doopravdy, tak by to mohlo mít nějakou šťávu. Ve skutečnosti byl ale jeden z nich vycpaný, naražený na tyči a na prsou měl namalovaný terč. Druhý to do něj ze třiceti metrů sypal a tvářil se, jako že jde o život.

 

 

Text: Jiří Holubec
Foto: Profimedia

Zpět