Nejpůvabnější z českých filmařek to říkala už dávno: „Až natočím první film, porodím dítě.“ Úspěšný debut Pusinky objíždí světové festivaly, dcera Jasmína oslavila v březnu první narozeniny. A vypadá přesně tak, jak se kdysi Karin Babinské zjevovala ve snech.

Jak dlouho už jste nic nerežírovala?
Rok a půl. Byla jsem na rizikovém těhotenství, takže jsem dost dlouho jenom ležela.

Ale vypadáte jako nejspokojenější ženská v Praze - bez filmování se nejspíš celkem obejdete.
Byl to úžasný rok a půl, protože jsem si prvně v životě odpočinula... Já byla vždycky strašně snaživá, taková šprtka, co se bojí, že by mohla dostat dvojku. Na střední škole jsem sice zvlčila, ale ambice mi zůstaly, chtěla jsem na FAMU...

...taky jste se tam dostala hned po maturitě...
…a po FAMU jsem hned začala režírovat reklamy - nikdy jsem si mentálně neodpočinula. A teď, najednou, mám úplně vyčištěnej mozek. Teprve po roce a půl mám tolik energie, že se mi zase chce tvořit.

Co vás unavilo nejvíc?
Hlavně Pusinky byly extrémně náročné. Rodily se komplikovaně a spoustu let. Navíc jsem se na nich podílela i producentsky, takže jsem je táhla celou dobu, od prvního nápadu až do premiéry.

A premiérou to neskončilo, vždyť Pusinky dodnes objíždějí spoustu světových festivalů.
Ty mě nebaví, takže tam nejezdím. Když jsem otěhotněla, mohla jsem konečně za sebe posílat herečky.

Přitom co byste kdysi dala za to, abyste se s vlastním filmem podívala do světa!
Když něco hodně chcete a jdete za tím urputně, tak vám to nevyjde. Mně se film povedl, až když jsem všechno nechala plynout, a za tu dobu jsem se změnila natolik, že už o velkou slávu nestojím.

Vy nemáte veliké filmařské ambice?
Mám, ale nejsem urputná. Nic nechci za každou cenu... S dítětem se úplně změní hodnoty, takže mi dnes přijdou směšné všechny stresy kolem filmu. Pochopila jsem, že film je jenom hodně luxusní koníček, a tak se k němu stavím. Priority jsou jinde.

Proč je ten koníček luxusní?
Stojí hodně peněz - já jsem si na Pusinkách nevydělala nic. A když byl při natáčení problém, lepili jsme to z vlastních kapes.

Říkáte, že máte jiné priority. Změnilo vás mateřství hodně?
Úplně. Dítě jsem sice chtěla, ale v mém okolí nebylo žádné miminko, takže jsem po porodu nevěděla, co si s Jasmínou počít. Obě babičky žijí daleko a Martin, můj partner, ten je přes děti mimoň, takže jsem držela něco brečícího a vůbec nevěděla, co teď. V životě jsem například nevařila, protože mi to připadalo jako ztráta času. Ale najednou nejenže vařím děťátku denně čerstvé jídlo, ale ochotně taky běhám po obchodech se zdravou výživou a v zimě sháním biozeleninu nebo kozí jogurty, protože kravské mi nepřipadají tak zdravé. V tomhle smyslu se ze mě stal trošku blázen.

Schází vám něco z předešlého života?
Ne. Teď mám konečně pocit naplnění. Jestli má něco v životě smysl, tak děti, všechno ostatní je nadstavba. Jasmína mi nějak otevřela srdce, a to je pro mě tak nečekané, nové a zásadní, že mi nic nechybí.

Karin a Jasmína, to nejsou obvyklá jména...
Moji rodiče chtěli kluka a vůbec si nevymysleli dívčí jméno, ale babička naštěstí luštila křížovku a řekla jim, podívejte, tady je hezký jméno na pět.

A vy jste Jasmínu vyluštila jak?
U mě je to složitější. Dopředu jsem věděla, že se mi narodí holčička, byla jsem s ní ve spojení dávno. Věděla jsem, jak bude vypadat, a Jasmínka opravdu čím dál víc roste do podoby, kterou jsem znala.

To jste ji vídala ve snech?
Taky - když chcete mít dítě, tak je fajn, když se vám o něm nejdřív zdá. Taky byste měl poznat, jaké se pro ně hodí jméno. A teprve potom byste měli požádat matku Zemi, vesmír, všechno, v co věříte, a zároveň i duši toho dítěte, aby přišlo. Ono přijde.

To myslíte vážně?
Smrtelně. Já třeba vím, že budu mít ještě chlapečka. Zatím jsem ve fázi, kdy se mi o tom zdá, ale nemám ještě jméno - čekám... Jméno dcery bylo jasný; ležím ve vaně a najednou slyším v hlavě, že to má být Jasmína, a tak se hned ptám Martina, jestli mu to nevadí. On na to: „Seš těhotná?" Na to jsem řekla, že ne, že to bude mnohem později, ale že by to měla být dcera a Jasmína. Souhlasil, tak jsme později Jasmínu udělali.

Jestli se chystáte ještě na syna, tak toho do čtyřicítky moc nenatočíte.
Jenže já nevím, jestli je hrdinství drtit filmy každý rok. Nejsem ten typ. Potřebuju mít všechno precizně nachystané, pro mě je důležité vybrat dobré herce nebo lokace, a to pak všechno dlouho trvá.

Zajímáte se o esoteriku, duchovno. Dá se při frmolu s batoletem třeba meditovat?
Moc ne, ale mám jinou výhodu - jsem v permanentním napojení s dítětem. A děti jsou tak andělské bytosti, že jsem na vyšší světy napojená pořád.

Esoterika vás zajímala odjakživa?
Měla jsem to v sobě už jako dítě, ale naše rodina byla silně ateistická, nikdo mě k duchovnu nevedl. Až když jsem konečně začala sama víc myslet, přihlásila jsem se ve čtrnácti na katechismus. Moc jsme si s knězem nepadli do oka, ale snažila jsem se, byla to jediná alternativa, kterou jsem tehdy nacházela. On byl strašně dogmatický, sám váhal, až po roce mě pokřtil. Jenomže stejně - čím víc jsem se do křesťanství nořila, tím víc jsem se od něj vzdalovala, protože s dogmaty já souznít nemůžu. A tak jsem začala hledat jinde.

Proto jste přestala kouřit, pít alkohol, jíst maso?
Šlo to ruku v ruce. Ale třeba alkohol jsem najednou už pít nemohla, protože já se s ním nikdy moc nežinýrovala, až jsem nakonec mívala i pětidenní kocoviny - byl to divný pocit. Tak jsem si uvědomila, že bych se měla vyčistit.

Budete k vegetariánství vést i Jasmínu?
Ať se jednou rozhodne sama, nechci ji od dětství diskriminovat. Když dostane chuť na párek, ať si ho dá.

Jako dítě jste hrávala v mnoha filmech. Bavíte se, když je dnes vidíte?
Doma jich moc nemám, snad jen dva na staré videokazetě. Ale nedávno opakovali ten strašný seriál Synové a dcery Jakuba Skláře, kde jsem jako devítiletá hrála malou Kolářovou; snad že jsem jí byla podobná. Koukala jsem na sebe po čtvrt století a musela se smát - je to zvláštní pocit.

Byl některý z těch filmů dobrý?
Možná jeden, Štěstí má jméno Jonáš. Dětský film o psovi, na který se dívat dá, ale jinak to jsou podivné televizní inscenace, na jejichž jména se často ani nepamatuju.

A v pubertě vás herectví přestalo bavit?
Naposledy jsem točila na gymplu. Spolužáci tehdy odjeli na lyže, já nemohla, a to mě naštvalo. Už na základce jsem zažila období, kdy jsem kvůli filmování do školy občas moc nechodila, a tak se třeba stalo, že se mnou celá třída nemluvila, což mě zpočátku trápilo; nakonec jsem si sedla sama do lavice, a to mi nějak zůstalo... Na gymplu jsem si řekla, že tohle už nechci, a taky mě víc lákala režie.

Řekla jste si v posledních letech u nějakého českého filmu, že je skvělý?
Bude to znít hrozně, ale neřekla. Podle mě tady od převratu nevznikl žádný zásadní, přelomový film, který by ovlivnil generaci filmařů u nás, neřkuli v zahraničí. Většina evropských států nějaké inspirující filmy s přesahem má, my ne. Je pěkné, že Kolja dostal Oscara, ale stejně to není tak silný film, aby někoho dál ovlivňoval. Kolja byl prostě Kolja.

Máte pro tu bídu vysvětlení?
Když se podíváte na kinematografii 60. let, tak nevycházíte z údivu - to byla opravdu zlatá éra. Víc se přemýšlelo. Filmaři byli nesmírně vzdělaní a existovala ambice, aby vznikaly umělecké filmy. Dnes mám pocit, že kulturnost národa upadá, a když se podívám, na co lidi nejvíc chodí do kina nebo na co se dívají v televizi, tak se v tom jenom utvrzuju. Filmy, které mají největší návštěvnost, nejsou filmy, které bych chtěla dělat... Zároveň mám bohužel pocit, že ani divákům už se nechce moc přemýšlet, chtějí jen zábavu. Řeknou si, svých starostí mám dost, do kina se chci jít bavit.

Děsíte se teď dalšího natáčení po problémech s Pusinkami?
V něčem se snad můžu ponaučit. Musím si vybrat vhodné spolupracovníky - začíná to volbou producenta, se kterým si budu rozumět a uvidím, že hrajeme čistou hru, při které není špitání za zády, protože na to já už nemám čas. A vůbec, chci pracovat s lidmi, kteří mi sedí, protože film je opravdu jenom koníček - a na ryby bych taky nešla s člověkem, se kterým si nerozumím... A určitě chci mít tolik peněz, abychom mohli točit v normálních podmínkách a nemuseli se hnát jako při Pusinkách. Abych zase neměla ty vředy.

Vy jste měla žaludeční vředy?
Chtěla jsem mít špičkový výsledek za málo peněz, a tak se muselo pracovat v brutálním tempu. Měli jsme přes čtyřicet lokací, ale natáčecích dnů bylo pětatřicet - pořád se muselo přejíždět. Nasadila jsem tempo, na jaké jsem zvyklá z reklamy, jenomže při reklamě máte prvoligový štáb profíků; hierarchie je daná, nikdo se na nic neptá. Tady to trvá mnohem dýl a ve štábu jsem měla spoustu studentů.

Do dalšího filmu vás budou živit reklamy?
Nejsem si jistá, protože netuším, kam reklama směřuje. Finanční krize je velký průšvih, netočí se skoro nic. Reklamní průmysl odchází do nenávratna a je otázka, jestli se to kdy vrátí.

Takže? Co máte v záloze?
A víte, že nic? Věřím tomu, že ke mně peníze nějak přijdou, jako zatím vždycky přišly.

Text: Goča Komárek
Foto: Michael Kratochvíl

Zpět

Související

• 25. 4. 2010 Jak přežít (den)2 na matfyzu
  

  Matfyzákem se člověk nestává, ale rodí. Matfyzáci to tvrdí s pýchou v hlase. Matematiku, fyziku nebo informatiku můžete studovat i na dalších školách....

  Hlavní tag (sekce): To nejlepší z tištěného

  Tagy: Reportáž Fenomén Student

• 11. 3. 2010 Motorkáři všech zemí
  

  Máme tu další z cyklu našich článků z minulosti ČILICHILI. Tentokrát ze září roku 2005. Pojďme do něj.

  Hlavní tag (sekce): To nejlepší z tištěného

  Tagy: Reportáž Best of 5 let ČILICHILI

• 28. 2. 2010 Kámen, nůžky, papír
  

  Přeplněný torontský klub. Stovky karnevalově nastrojených lidí se tlačí kolem stolů a fandí. Ve vzduchu je pot a adrenalin. Soutěžící nastupují ke...

  Hlavní tag (sekce): To nejlepší z tištěného

  Tagy: Reportáž Best of 5 let ČILICHILI Student