Je to rozhodně jedna z nejvýznamnějších postav českého výtvarného umění od pádu komunismu. Kdo neví, že třiapadesátiletý Jiří David býval členem Tvrdohlavých, ten si rozhodně všiml jeho neonového srdce nad Hradem a trnové koruny na Rudolfinu. Tvrdí, že plánovanou třetí instalaci mu vyfoukla skupina U2. Teď kouká na bílá plátna a čeká, až synovi narostou vousy.

Vidíte v Praze spíš krásu, anebo ošklivost?
Krásu svého města nedokážete posoudit zevnitř, vždycky je nutné porovnávat. Nedávno jsem byl třeba v Jeruzalémě, a když jsem se vrátil, tak jsem si v Praze hned všímal detailů, zakláněl hlavu, víc jsem se díval... Rozjitření z jiného místa je důležité, a proto svým studentům doporučuju, aby aspoň na týden zmizeli, a tím mohli své město znovu pochopit.

Jak dopadla Praha ve srovnání s Jeruzalémem?
Procházka Prahou je pořád silným zážitkem, ale obávám se, že třeba Jeruzalém a jeho okolí mnohem víc souzní se současným stavem světa a umění - to nám chybí. Praha je skanzen pro turisty. Nedokázala najít současnou řeč, kterou by spojila se svojí historickou pamětí.

To má být víc srdcí na Hradě?
Nechci to spojovat se svojí prací, jenom myslím, že by měla být pružnější. Současná situace vyhovuje například památkářům - dělají sice svou práci, ale o ničem nechtějí kreativně přemýšlet.

Když už jsme zmínili srdce na Hradě, proč neděláte další veliké instalace?
Před lety jsem měl jednu připravenou nad Národní divadlo, jeho tehdejší ředitel byl nadšený, ale skončilo to prozaicky - nesehnali jsme peníze na výrobu.

Kolik?
Dva miliony. Lidi si třeba řeknou, „kéž by se to radši dalo na zdravotnictví", protože mají pocit, že umění je ve své podstatě zbytečné, ale dva miliony, to opravdu není tolik... Můj starý nápad nakonec zrealizovala skupina U2, když přišla na jednom koncertu s prvky, které jsem chtěl mít v instalaci já.
V obrovské kouli se měly různě prolínat vysvícené náboženské symboly, kříž, Buddha, jin a jang, židovská hvězda a podobně. A v závěru by se rozsvítila náhodná změť symbolů, vlastně další obrazec.

Kdy jste prvně vytvořil umělecké dílo?
Právě v Jeruzalémě jsem promítal abstraktní obrázek, který jsem vytvořil jako dvanáctiletý. Nalepil jsem na něj i svoje vlasy nebo tuby od barev a vzpomínám, jak jsem si tehdy říkal: „Tak, a teď jsem umělec." Což nebyla pravda.

A kdy se stalo, že vaši práci někdo ocenil?
Skoro do konce devítiletky jsem nesnášel úkoly, které nám zadávali při výtvarné výchově, ale poslední rok jsem šel do přírody a nakreslil vilu pod kopcem. Učitelé to vystavili na školní chodbě a to jsem byl rád, tam to někde začalo. Dodalo mi to sebevědomí, které jsem jinak vůbec neměl - do třídy jsem chodil s klukem, který se stal později vrcholným sklářem a určitě uměl kreslit líp. Já ani nešel na žádnou uměleckou střední školu, až mnohem později mě naposedmé vzali na AVU.

Jak dnes vznikají vaše díla?
Teď už třeba šest týdnů koukám na bílá plátna a nedělám na nich vůbec nic. Vím, že bych je mohl zaplnit, namalovat na ně cokoli a prodalo by se to anebo někde vystavilo, ale já chci najít důvod, proč na tu prázdnou plochu něco zobrazit. Aby to pro mě mělo význam.

A použitelný nápad obvykle přijde jak?
Mám pocit, že se zážitky sčítají a dlouho není důvod, aby obrazy nebo jiná díla vznikly. Pak uhodí nějaký asociativní blesk, což může být klidně banální situace, a všechny ty složky v hlavě se začnou vařit. Umění se prostě nedá dělat náhodně. Za každým dílem je řada asociací.

A kdyby bylo jisté, že vaše práce nebude nikdo obdivovat v galeriích, tvořil byste stejně?
Myslím, že jo. Mě to baví a hlavně to naplňuje prázdnotu, která je kolem.

Moc nerozumím - jakou prázdnotu?
Přemýšlím o tom, co má v životě smysl. A co smysl nemá, to je prázdnota.

Takže zaplňujete prázdno v sobě samém?
Taky, ale zároveň i všude okolo, protože realita často bývá obsahově vyprázdněná a nemá žádný jiný smysl než letmou zábavu. Neodsuzuju zábavu, nejsem moralista, ale pro mě je to nedostačující.

Vaše dvě děti jsou už dospělé. Baví je chodit po výstavách?
Na výstavy jsme je brali tak často, až se jim to v době dospívání znechutilo. Ale smysl to snad mělo, protože hlavně dceři, která se už stala maminkou, to teď chybí. A počítám, že se k umění začne vracet i dvaadvacetiletý syn, i když ten ho má nešťastně spojené s tím, že býval často mým fotografickým objektem.

Daniela fotíte od dětství - co si o těch obrázcích myslí?
Zpětně vnímá, že jsou důležité, ale focení mu vadilo a já se nedivím. Nejzoufalejší byl, když jsem mu nasadil masku mimozemšťana a nutil ho postávat na exponovaných místech v Londýně - to mu bylo třináct a nenáviděl mě... Nedávno už jsem si řekl, že ho přestanu otravovat, ale potřebuju, aby si nechal pro poslední fotku narůst vousy. A on nechce, i když mu rostou víc než mně. Nenávidí vousy, holí se snad dvakrát denně, takže mám tu sérii pořád otevřenou.

Ani mě výstavy v galeriích většinou nebaví a třeba nedávné ceny Jindřicha Chalupeckého jsem vůbec nepochopil. Co dělám špatně?
Myslím, že nic; jde o to, že každý obor chce svůj čas. Když přijdu do chemického průmyslu, taky tomu nebudu rozumět... Umění potřebuje, abyste mu věnoval energii, abyste měl chuť mu porozumět. Věřte, že to není žádné klamání veřejnosti ani podvod - umění je regulérní přemýšlení o stavu světa.

Ale komu je dnes určeno?
Lidem, kteří jsou emocionálně citliví a intelektuálně vybavení. Tak to bylo vždycky - umění není pro masu.

A kolik je podle vás v Česku citlivých a vybavených lidí?
Určitě bude půl milionu takových, kteří se o umění zajímají.

Kdybych nazvracel do luxusní kabelky, co by to bylo? Umění? Dostal bych se s tím aspoň na AVU?
Myslím, že ne. Když udělá student rok po škole zajímavou výstavu, tak mi to nestačí; snad až po pěti letech práce mě takový člověk začne zajímat a po deseti bych snad mohl říct, že ho respektuju. Náhodně se dá udělat cokoli - když nazvracíte do kabelky Louis Vuitton, může v tom být určitý vzdor, ale paměť umění je dlouhá, denně vzniká spousta věcí, a je nutné se v tom zorientovat. Zjistil byste, že podobné věci už dělal někdo jiný a líp, takže je zbytečné se k tomu v českém kontextu vracet.

Jak tvrdě dopadá na české umělce finanční krize?
Krize má vliv na provoz, skončila třeba řada soukromých galerií. Ale na vznik umění žádný vliv nemá.

Ještě aby měla! Nejlepší díla by přece měla vznikat, když je nouze.
Kdepak, tohle je romantizující a dvě stě let starý pohled, podle kterého má být umělec chudý, rozervaný, věčně opilý a s několika milenkami... Důležité je, že v Čechách peníze na umění nebyly nikdy, takže teď nikdo nezaznamená, že by se měl hůř nebo líp než před krizí.

Opravdu to je tak špatné?
Studenti umění v západní Evropě prodávají svá díla za lepší cenu než lidi, kteří u nás pracují deset patnáct let.

A co vy konkrétně?
Já si nestěžuju - hlínu nežeru, občas něco prodávám. Ale může se stát, že za rok prodám pět obrazů a pak třeba dva roky nic, takže pořád musím počítat s rizikem.

Taky učíte na vysoké škole.
Ta částka, kterou coby docent dostávám, je legrační. Lidi mají představu, že máme platy nad třicet tisíc, ale to je nesmysl. Ještě předloni jsem tam vydělával dvanáct tisíc korun - to můj syn, když šel ze střední školy do soukromé firmy, dostal dvojnásobný nástupní plat.

Jaké vaše dílo se zatím prodalo nejdráž?
Peníze mají v různé době různou hodnotu, ale myslím, že nejzajímavější to bylo v devadesátém roce, kdy koupilo muzeum moderního umění ve Vídni můj obraz přibližně za sto tisíc. Což byla obrovská částka.

Je o vás v zahraničí zájem i dnes?
Občas nakupují soukromí sběratelé, ale určitě ne každý týden. Zajímavé je, že jsem se jako jeden z mála Čechů dostal se svojí fotografií do londýnské aukční síně Sotheby's - prodala se tam asi za tři tisíce liber, ale já z toho neměl nic, protože ji tam nabídla jedna pařížská galerie, které jsem ji předtím nechal za minimální částku.

Jsou lidi, kterým byste nic neprodal?
Ale jo, hlídám si, co jsou kupci zač a proč to chtějí - pokud mají sbírku, tak nedělám obstrukce, ale když jim jde jenom o plezír nebo se chtějí někomu ukázat, tak mě to nezajímá. Protože já už netvořím tak spontánně jako dřív; čím dál víc uvažuju, jaký to má smysl. Nechci dělat zbytečné tahy rukou, už mám dost roků.

To mohl být hezký konec, ale ještě mi řekněte - jste šťastný?
Jsem, protože mám zdravou nejbližší rodinu, a díky tomu můžu v klidu pracovat. Jsem šťastný, i když v nešťastné zemi.

Nepřeháníte? Tak strašné to u nás snad není.
Tahle země není strašná k životu, ale nevybízí k příliš velkým výkonům. Je taková - spokojená. A to je nešťastné.

Tak se odstěhujte.
Moje žena by to nepřežila. Když se vracíme po týdnu třeba z Izraele a letadlo dosedne, tak má slzy v očích, a z toho se pak chce slzet dokonce i mně. V cizině by si přinejhorším zvykla, ale nejhůř není. A tak se emigrovat nechystáme.?

Související

• Zkazit se dá i gin s tonikem

  „Jak jste na mě přišel?“ ptá se ve svém Bugsy´s Baru kousek od Staroměstského náměstí čtyřicetiletý Václav Vojíř. „No,“ říkám mu, „ptal jsem se po...

• Mám černobylskou nemoc

  Když náš kolega Petr Toman odjížděl na dovolenou do Černobylu místo někam k moři, klepali jsme si všichni na čelo. Když o pár měsíců později s fotkami...

• Programátora poznáte podle bot

  Ve střední Evropě spolupracuje přímo s Facebookem jediná firma. Sídlí v Plzni, kde se také zpracovává celosvětově největší objem dat z facebookových...