Lunapark na Everestu

Světové cestovní agentury slibují při cestě na třetí zemský pól komfort, zkušené horské vůdce a maximální bezpečnost. Jenže jisté míry rizika se v pásmu nad 8000 metrů prostě nezbavíte. Přestože vám vůdcové zafixují cestu lany a vy stoupáte jako po schodišti v Louvru.

Na vrchol Everestu vedou dvě cesty, po kterých klienti agentur chodí. Klasická jižní cesta Hillaryho a Tenzinga z nepálské strany a tibetská cesta ze severu. „Dnes je frekventovanější ta tibetská, protože je lacinější. Za výstup z Nepálu, kde je nad základním táborem neustále přetížený ledopád Khumbu, zaplatíte něco kolem 60 tisíc dolarů. Z Tibetu polovinu,“ říká Josef Šimůnek, horolezec a prezident České akademie horských vůdců.

Sebevražda pod vrcholem

Jeden z českých dobyvatelů nejvyšší hory Josef Nežerka řekl, že Everest je jen hromada šutrů. Jenže přes všechna zabezpečení na téhle hromadě nikdy úplně neodhadnete, kdy se může zhoršit počasí. To je vražedná past, která způsobila už spousty tragédií komerčních expedic. V roce 1996 se pod vrcholem Everestu odehrála ta největší. Desátého května vyrazily k vrcholu dvě výpravy vedené profesionálními horolezci Scottem Fischerem a Robem

Hallem. Naprosto nezkušení lidé se učili zacházet s cepíny a stoupacími železy až v základním táboře.

Vůdcové je vedli skoro za ručičku. Přes zpoždění někteří klienti trvali na tom, že chtějí dojít až nahoru. Na vrchol dorazili až v půl třetí odpoledne. To byla v podstatě sebevražda. Cesta dolů je po euforii dobytí vrcholu nebezpečnější než cesta vzhůru. Náhle se počasí změnilo, zhoršila se viditelnost. Desátého května 1996 zemřelo pod vrcholem Everestu pět klientů, dva šerpové a s nimi horští vůdci Hall a Fischer. Devět zbytečně zmařených životů.

Dobývání zbytečného

„Hory vás odhalí, prověří váš charakter. Znala jsem dva horolezce z Ostravy. Chodili spolu do školky, do školy, byli to největší kamarádi. Pak spolu odjeli na dva měsíce do Himálaje a po návratu už spolu nikdy nepromluvili. Jeden z nich toho druhého využíval,“ vzpomíná Soňa Boštíková, která vylezla na Lhotse a Makalu.

O výstupech na osmitisícovky se mluví jako o dobývání zbytečného. Proč tedy lidé stoupají za velké peníze do řídkého vzduchu, kde je bolí hlava, nedostatek kyslíku jim svírá plíce a třese s nimi zima? „To je to samé, jako když chce průměrný lyžař sjet slavnou sjezdovku v Kitzbühelu.

V každém člověku je kus dobrodruha, chce něco dokázat. Vystoupit na Everest může být pro člověka, který se zabývá byznysem nebo politikou, i docela dobrý reklamní trik,“ říká Josef Šimůnek. „Hrozné ale je, že lidé jdou za horským vůdcem bezhlavě jako ovce. Po cestě jsou natažena lana jako zábradlí, přes trhliny vedou žebříky. Takovým cestám se říká yak road, jačí cesta,“ doplňuje legendární horolezec Josef Rakoncaj.

Může za to Messner

Komerční expedice mají své zastánce i odpůrce. „Hamburgerová a kokakolová turistika mě nezajímají. Přesto je pořád dost lidí, kteří nemají žádné zkušenosti, ale mají peníze. Zaplatí a nakážou: Dotlačte mě na vrchol! A horští vůdci je skutečně na vrchol dostrkají. Viděl jsem, jak pod vrcholem v Jižním sedle sedělo čtyři sta lidí. Bylo krásné počasí, ale nikdo na vrchol nešel, protože nebyla natažená fixní lana.

Lidé v sedle seděli jako bezbranné děti. Nemám rád komerční expedice, cesta na vrchol je jako dálnice. Připadám si tam jako na nějakém hudebním festivalu,“ říká Reinhold Messner. Český horolezec Radek Jaroš, který má zlezených 12 osmitisícovek, proti komerčním expedicím nic nemá. „Jenom by ti lidé měli přiznat, za jakých okolností se dostali nahoru, protože cesty jsou různé.

Mít zafixovanou cestu a jít s kyslíkem je nesrovnatelné s výstupem bez kyslíku. Kyslík odvede obrovskou práci. Snižuje vrchol o dva tisíce metrů. Zlepšuje prokrvení, zahřívá. Ať si lidé chodí na komerční expedice, ale ať taky řeknou, že tu práci za ně odvedl někdo jiný a oni mohli jít jen tak s batůžkem.“ Jaroš tvrdí, že komerce tady byla odjakživa a někdy se zbytečně znevažuje: „Když šel Mallory na začátku minulého století na Everest, tak to taky byla komerční expedice, protože ji někdo musel zaplatit! Reinhold Messner napsal o Himálaji přes dvacet knížek. Tak ať neříká, že je tam moc lidí, když je tam těmi knížkami přivedl.

Přijede na přednášku do Karlových Varů a vstupné je tam dva tisíce. To není komerce?“

Horolezci se nevystavují

„Když už se lidé dostanou na vrchol a nejsou trénovaní, tak skoro nevidí, mají mlhu před očima, halucinace, jako by byli opilí. Nedostatek kyslíku je dostane do stavu, jako by měli opici. Před lety byla na Everestu indická princezna. Tatínek jí to zaplatil, aby byla první Indkou na vrcholu. Nesli ji tam čtyři šerpíci na nosítkách. Tam ji postavili na zem, vyfotili a zase snesli dolů.

Musela být hrůzou bez sebe,“ vypráví Soňa Boštíková. Šéf českých horských vůdců Josef Šimůnek lidi, kteří se vydali za velké peníze do vysokých hor, obhajuje. Kromě jiného proto, že v extrémních podmínkách se poznají charaktery. „Ano, lidé se tam vyloupnou. Frajeři, kteří doma řídí firmy a mají k dispozici všechny moderní technologie, se najednou propadnou do situace, kdy si měří pulz, snaží se zjistit, proč se jim blbě dýchá, mají strach, čeho se najedí, jak půjdou na záchod. To jsou návraty do jeskyně. Já se jim nesměju, překonávají sami sebe,“ usmívá se Šimůnek. Nikdo neví, co se s Everestem stane v budoucnosti. Jules Verne by možná dohlédl do doby, kdy bude jezdit na Everest přetlaková lanovka a v Jižním sedle bude McDonald's. Už dnes je nad Namche Bazarem japonský hotel Everest View s předraženým jídlem. Většinou zeje prázdnotou. Turisté sem létají z Lukly a při prvním nádechu jim praskají plíce. Pokoje jsou naštěstí vybaveny kyslíkovými přístroji.

„Vyprávěl nám horolezec Minařík, že v bejzu, základním táboře pod Everestem z tibetské strany, bylo asi tisíc lidí. Všude smrděly záchody, bordel, superhumus. Lidé se tam bavili jako na diskotéce, hlavně některé americké primadony. Podobných figurek do jazzu je tam polovina. Normální horolezci se nevystavují,“ tvrdí Soňa Boštíková.

Byznys s kyslíkovou maskou

„Nedá se to odvrátit, protože se pod Everestem vytvořil trh, a kde je poptávka, je i nabídka. Všude jsou čínské krámy, bary, diskotéky. Koupíte tam všechno – i lehkou děvu,“ konstatuje trpce Josef Rakoncaj. Postupně se pravděpodobně začne měnit i sociální struktura obyvatelstva. Nepálci už nebudou jenom hospodařit na svých kamenitých políčcích. Vždyť při padesátém výročí výstupu Hillaryho a Tenzinga si pod ledopádem Khumbu otevřel jeden podnikavý obyvatel Nepálu internetovou kavárnu. Horští vůdcové vedou své klienty i na Čo Oju, Šiša Pangmu, Manaslu a Dhaulágiri. Ale Everest je jenom jeden, protože je nejvyšší. Takže si ho klidně kupte. Možná si koupíte svou smrt. Bude to drahý, ale dobrodružný funus...