Když se novinář vydá za odbornicí na politiku kosmu, nečeká právě půvabnou blondýnu. Ale setká se s ní. Dvaatřicetiletá Jana Košárková vystudovala čínskou filologii, později se začala zajímat o vesmír a letos si dokonce vyzkoušela práci v NASA. Nedávno se provdala za Američana, který pomohl rozložit komunisty.

Poprvé v životě poznávám člověka, který mi to může objasnit - mladá paní, kdypak se dostaneme na Mars?
Ani největší experti bohužel neznají odpověď.

Něco snad tušíte!
Je jasné, že se poslední dobou obnovil zájem o vesmír, protože se do kosmického programu začala velice aktivně zapojovat Čína. A soutěživost vede k pokrokům - vždyť největší vývoj technologií byl za studené vlky, kdy soupeřil Sovětský svaz s Amerikou, a kdy Kennedy ve slavném projevu z roku 1961 řekl, že USA pošlou člověka na Měsíc a bezpečně ho dostanou ho zpátky.

Já tipuju, že budeme na tom Marsu za dvacet let. Ale nic o tom nevím.
Těžko říct. Nejkratší cesta by trvala šest měsíců, přibližně rok by tam kosmonauti pobyli a dalšího půl roku letěli zpátky; navíc to je možné jenom jednou za dva roky, když je Mars se Zemí ve vhodném postavení. A kdo ví, jestli by ti kosmonauti cestu vůbec přežili. Je to i politická otázka, protože která země bude ochotná vyslat lidi do vesmíru s rizikem, že se už nevrátí?

Jsou nadšenci, kteří by svůj život ochotně riskovali?
Těch je spousta, ale jejich země budou ochotné mnohem méně. Nehledě k tomu, že by bylo přistání na Marsu a následné odstartování zpátečním směrem komplikované. A zatím ani přesně nevíme, jak vybavit raketu palivem na takhle dalekou cestu.

To jste mě zklamala.
Ale kdykoli může nastat průlom v technologiích, klidně už do pěti let. V takovém případě by se brzy odstartovat mohlo.

Od kdy vás zajímá vesmír?
Odborně až posledních dva roky, jinak mám vystudovanou čínskou filologii.

To je pořádný úskok! A když vás tak pozoruju, klidně byste mohla dělat i modelku, což mě dost překvapuje.
Proč?

U politoložky vesmíru jsem očekával všednější vizáž.
Nejsou to nějaké předsudky? Hezké ženské existují ve všech oborech... Mimochodem, já jsem si kdysi v Číně modelingem přivydělávala - nějací Nepálci mě amatérsky nafotili, slušně zaplatili, neřešili jsme žádný copyright, nic, ale pak jsem se jednou procházela kolem obchodu a vidím, že z těch fotek udělali katalog oblečení... Svět modelingu je ale jiný než můj svět.

Co vás přitahovalo k Číně?
Na gymplu mě hodně bavila filozofie, a ze všeho nejvíc čínská, jejímž středem nebyl abstraktní Bůh, ale člověk. A tak jsem se přihlásila na tu filologii, což je studium čínské historie, jazyka, kultury a literatury.

Díky tomu jste se nakonec podívala přímo do Číny?
Ano, dostala jsem stipendium a rok strávila na šanghajské univerzitě.

Byla jste nadšená?
Ani ne. Měla jsem romantické představy o sofistikovaném národě, ale ty byly brzy po příjezdu zdrceny. Hodně lidí říká, že když se po roce vrátí, tak se v nich mísí láska s nenávistí, nesnášejí Čínu, ale znovu se tam chtějí vracet. Já nevím. Mě ta země pořád nesmírně zajímá, ale cítím frustraci, když ji sleduju z politického hlediska. S Číňany, se kterými bych si chtěla povykládat, si pořádně nepopovídám, protože nemůžou mluvit otevřeně. A podobně.

Klidně to rozveďte.
Čínská povaha je zvláštní. Lidi tam nechtějí říct, že něčemu nerozumí, že něco nevědí. Musíte počítat s tím, že vás klidně pošlou doprava, i když byste měli jít doleva, protože si chtějí zachovat tvář. I politika se dělá tak, aby si Čína vždycky tu tvář zachovala, takže dělat s ní politiku, to je umění - težko zjistíte, co se tam opravdu děje... Ale tohle vadí mně, kterou zajímá politika a bezpečnostní otázky. Kdo chce Čínu poznávat jenom z hlediska filosofie nebo historie, ten z ní má úplně jiný zážitek.

Tuším, že se blížíme k raketám. Kdy jste se začala zajímat o politiku?
Po škole jsem dostala pracovní nabídku z Tchajpejské hospodářské a kulturní kanceláře, kde jsme třeba monitorovali, jaká je politika Číny vůči Tchaj-wanu a podobně. Zjistila jsem, že mě to baví, protože politika je nikdy nekončící příběh, který má pořád nové epizody. Potom jsem začala pracovat pro Pražský institut bezpečnostních studií, jehož pobočku jsme otevřeli i ve Washingtonu a já se tam přihlásila na svoji druhou školu - studium Mezinárodních bezpečnostních vztahů na prestižní George Washington University.

A už jsme u vesmíru?
Jsme. Měla jsem tedy zaměření na Čínu a na bezpečnost, ale ještě jsem hledala, jak si tu specializaci zúžit. Probírali jsme to s přítelem, dnes už vlastně manželem, který je politický analytik, a shodli jsme se, že zajímavým oborem, ve kterém se snoubí bezpečnost s Čínou, je vesmír - perfektně to zapadlo. Začala jsem třeba sledovat, jak Čína využívá kosmický program k realizaci svých širších politických cílů; k tomu, aby udržela autoritářský režim.

A nakonec jste se díky tomuhle koníčku dostala až do NASA?
Jenom na devět týdnů letos v létě, ale bylo to zajímavé.

Tak mi to povíte za chvíli, teď k tomu vašemu novomanželovi. Slyšel jsme, že to není bezvýznamný politický analytik.
To asi není. Jmenuje se Roger Robinson, je o něco starší...

...o kolik?
O dvacet šest let. Už na univerzitě studoval ekonomiku Sovětského svazu a jeho satelitů a po škole se stal bankéřem. Transakce dělal třeba právě v Moskvě, a začal se zabývat tím, odkud má Sovětský svaz peníze a jak s nimi dokáže udržet nejen sám sebe, ale i východní země, jakou bylo třeba Československo.

Co zjistil?
Že ta matematika není moc složitá. Napsal článek do NY Times, z jakých že čtyř odvětví má Sovětský svaz příjmy, z Bílého domu si ho pozvali na pohovor, Roger navrhl strategii, jak přistoupit k ekonomickému a finančnímu boji proti SSSR, a díky tomu se stal za Reaganovy administrativy šéfem resortu v Radě pro národní bezpečnost, který měl na starosti veškeré mezinárodní ekonomické záležitosti. Dnes už čím dál víc lidí chápe, že pád Sovětského svazu nepůsobily jen Gorbačovovy reformy, ale že je příčin víc - a jednou z těch důležitých byl ekonomický boj Raeganovy administrativy.

Jak jste se dali dohromady?
To nebylo tak složité, Roger je spoluzakladatelem Pražského institutu bezpečnostních studií. Známe se šest let, poslední dva roky jsme spolu žili v Americe, ale já teď dostala práci v Evropské kosmické agentuře, takže se stěhuju pro změnu do Vídně. Nějaký ten rok za sebou budeme dojíždět.

Myslíte, že může láska přes oceán vydržet dlouho?
Rozhodli jsme, že se musíme vídat aspoň jedenkrát za měsíc na víc než tři dny. Budeme na tom vztahu pracovat.

Vraťme se do NASA - jak jste se tam ocitla?
Přihlásila jsem se do programu Mezinárodní kosmické univerzity, která pořádala intenzivní školení právě v kalifornském NASA Ames Center - v jednom z nejlepších středisek NASA. Bylo nás tam 137 lidí, z toho drtivá vetšina techniků a já jako jediný člověk, který se zabývá politikou kosmu. Což bylo pozitivní - mohla jsem se na ten obor podívat i z technického hlediska. Ono se někdy říká, že politici vesmírné problematice nerozumí, ale na druhou stranu: pokud nemáte dobrou politiku, tak nebudou finance ani vize pro složité kosmické programy.

Stály tam všude rakety?
Rakety ne, ty startují z Kennedyho vesmírného střediska, což je na Floridě. Tam u nás jsme měli obrovské větrné tunely, kde se testují části raket. A občas tam vidíte cvičit vojenské letectvo přistání.

Co jste tam těch devět neděl vyváděli vy?
Prvních pět týdnů byly jenom přednášky, později jsme pracovali na různých projektech. Vás by třeba mohlo zajímat, že někteří účastníci museli vyrábět malé rakety, umístit do nich mobil a vajíčko, odstartovat raketku, aby vyletěla do určité výšky, pak přistála, a všechno v ní aby zůstalo celé.

A co jste vymýšlela vy?
To už vás tolik zajímat nebude - naše skupina studovala, jak by mohly kosmické technologie přispět k lepšímu využití energie na zemi.

Zjistili jste něco?
Zkoumali jsme, jestli by třeba nešlo umístit solární panely přímo do kosmu, odkud by přenášely energii. Ale je to technologicky náročné, ne zrovna ideální řešení.

Pomohla vám ta stáž k něčemu?
I díky ní mám tu novou práci v politické sekci Evropské kosmické agentury. Vyslali mě do Vídně, kde začínám vytvářet různé analýzy.

Ty bych určitě nepochopil... Ale co rakety? Podíváte se do nějaké?
Nevím. Rozhodně v nich nepoletím do kosmu - to bych chtěla umožňovat lidem, kteří mají víc schopností a odvahy. Ale jednu věc bych si vyzkoušela ráda; brzo už si bude možné zaplatit komerční let v jakýchsi parabolách, kde se dostanete na pár vteřin do stavu beztíže. Ale vlastně bych se chtěla dožít toho velkého technologického zlomu, po němž budou moct létat do vesmíru i běžní smrtelníci. V takové situaci bych si na Měsíc zaletěla.

Máte nějakou oblíbenou planetu?
Mám, Zemi. Ta je z kosmu nádherná, jiné planety nemají tu úžasnou modrost vody. Obdivuju slavnou fotku ze 70. let, na které Země vychází zpoza Měsíce - žádný hezčí obrázek snad neznám.

A věříte, že jsou někde mimozemšťani?
Doufám, že jsou. Otázkou ale je, jestli se naše civilizace ve vesmíru sejdou. Zatím jsme pořád nic neobjevili, ale myslet si, že nejsou, to ne. To by bylo dost sobecké.

Text: Goča Komárek
Foto: Michael Kratochvíl

Zpět

Související

• 25. 6. 2010 Trochu génius, trochu blázen
  David Navara

  Nejpodivnější rozhovor: podáváme si ruku, ale do očí se mi nejlepší český šachista za celé dvě hodiny nepodívá. David Navara, dvacet dva let: „Nebudu...

  Hlavní tag (sekce): To nejlepší z tištěného

  Tagy: Rozhovor Best of 5 let ČILICHILI Student

• 17. 5. 2010 Levi van Veluw – Specialista na hlavu
  

  Jakmile najde Levi van Veluw kus starého koberce, pikslu sušeného mléka nebo umělou trávu s kravičkou, hned si to přidělá na hlavu, aby přivedl na...

  Hlavní tag (sekce): To nejlepší z tištěného

  Tagy: Rozhovor Kultura Ze světa Student

• 21. 3. 2010 Jednou jsem lidem vážil hlavy
  

  Baví ho pracovat s lidským tělem, ale hlavně s psychikou. Čínský fotograf Li Wei schválně porušuje zažité věci, zajímá ho, jak to vyvádí lidský mozek...

  Hlavní tag (sekce): To nejlepší z tištěného

  Tagy: Rozhovor Celebrity Fenomén Ze světa Student