V šestnácti přišel ke svému prvnímu psu, který měl skončit v guláši, a rozhodl se, že ho zkusí vychovat. Povedlo se, a tak u toho zůstal. Na své svěřence prý vrčí a klidně je i kousne, dočetla jsem se o něm. Setkání se psím psychologem vypadá na pořádný úlet.

„Být vámi, tak se na tu kliku koukám, šáhnete vedle a dostanete pořádnou ránu," říká nám na uvítanou Rudolf Desenský, jediný psycholog psů v Čechách a možná i na světě. Procházím bránou pozemku obehnaného plotem s elektrickým ohradníkem dekorovaným varovnými cedulemi. Jako bych lezla do lvího výběhu. Branka se za námi zavírá a v ústrety nám běží asi pět velkých zvědavých psů. Že tohle nejsou místní chovanci, ale terapeuti, se dozvím až mnohem později. Se srdcem v krku spolu s nimi cupitám za „vůdcem smečky" směrem k maringotce, jediné nemovitosti na pozemku. Dělám, že nevidím ohlodané kosti v trávě, že nemám sennou rýmu a necítím žádný strach.

V jámě lvové

Před maringotkou, která pro Rudolfa Desenského představuje plnohodnotnou domácnost, je proti sluníčku natažená celta. Desenský mi dává čas, mluví pomalu. Tichým hlasem mě seznamuje se svou smečkou a popisuje vztahy, které v ní panují, i příběhy jednotlivých psů. Všichni bývali kdysi nebezpeční svému okolí. Dnes má každý svou specializaci.

Ten, který byl dříve ustrašený, nyní pomáhá nováčkovi trpícímu fobiemi, druhý je odborníkem na hyperaktivitu. Psí pacienti si sami najdou své místo ve smečce a začnou se „uzdravovat". „Já vlastně nedělám nic, jen tady jsem, pomáhám jim přizpůsobit se nové situaci, napovídám jim a zasahuju až v momentě, když se děje něco špatně." Nechávám se očuchávat od obrovského chlupatého stvoření ? la Maxipes Fík a pro jistotu se nehýbu.

Dvounohých členů se v místní smečce asi vyskytuje víc. Za elektrošokovým plotem dvě holky hrabou seno, koník frká, atmosféra jak na prázdninách u babičky. Přichází Lucka, pejskařka, která si sem kdysi chodila pro rady, jak vychovávat pitbullku, a postupně se sem nakonec přestěhovala. S ní ještě jeden kluk. Dochází mi, že jsem se neocitla v psím pasťáku ani na psím buzerplace, ale přímo ve středu domácnosti člověka, který na své okolí uplatňuje terapii lásky a porozumění.

„Chci, aby se jim vrátila radost ze života a přestali mít strach." Ten je totiž stejně jako u lidí na počátku všech problémů. V případě psů většinou působí ještě další činitel. Člověk. Páníček. Majitel. Psí šaman může vyprávět stovky příběhů o tom, jak lze nedorozuměními, vzájemnou nedůvěrou a v neposlední řadě i dobrým úmyslem zkazit psa. Opět je to stejné jako u lidí - i dítě vám může přerůst přes hlavu.

Myslet jako pes

V psychologické ordinaci je schopnost empatie, vcítění se do myšlení, pocitů a momentální situace toho druhého nesmírně důležitá. U psů to funguje stejně, ale znáte někoho, kdo umí myslet a cítit jako pes? Rudolf Desenský to prý umí. Svoje metody si na základě experimentálního ověřování vyvíjel sám. „Moje učebnice se netisknou, ale rodí," říká jednoduše.

V šestnácti přišel ke svému prvnímu psu, který měl skončit v guláši, a rozhodl se, že ho zkusí vychovat. Nastoupil na dobrodružnou cestu objevitele neznámého, a posbíral tak pár zranění od frustrovaných psů, xenofobních a zabedněných lidí a strojově fungujících úřadů. A taky našel sám sebe, pár přátel...
Cestu do psí duše mu ukázal vlk, respektive vlčice. Čtyři roky se jí učil rozumět. Díky ní pak začal pracovat s těmi nejtěžšími případy agresivních a deprivovaných jedinců, se kterými si už nikdo neví rady. Po více než dvaceti letech mu většinou stačí jeden pohled na pacienta a ví, odkud vítr fouká. Další minutu obvykle potřebuje k tomu, aby ho pes vnímal jako autoritu.

Po několika hodinách s ním se zabijáci mění v mazlíčky. „Už se nemýlím, po tolika letech..." Prošlo mu rukama přes 2000 pacientů. V médích je proslulý tím, že se psy jedná jako pes, leze po čtyřech, vrčí na ně, povalí je na záda a třeba je i kousne, když je třeba, aby si zjednal respekt. Ve skutečnosti většinou stačí jen jeho přítomnost a pes vycítí, s kým má tu čest.

Vteřinu dlouhá rvačka

Vůdce smečky na chvíli zmizí kamsi za maringotku. Kolem jde Lucka a říká cosi o zelňačce. Najednou, ani si nestihnu všimnout jak, strhne se přímo přede mnou psí bitka. Všichni se přidávají, v tom chlupatém chumlu je za vteřinu tak pět šest hlav a moje počáteční panika je zpět. Rudolf se beze spěchu otočí, udělá pár kroků k chlupaté změti, jedno gesto, jeden povel, a je po všem. Ani jeden nemá ani škrábnutí.

Abych to rozdýchala, jdu se podívat do Desenského domácnosti. Na první pohled je jasné, že jeho druhým koníčkem jsou počítače. Skromně zařízené maringotce vévodí model „udělej si sám", kterým se spojuje s okolním světem. On-line kamera monitoruje pohyb psů i okolí jejich pozemku. „Věděl jsem o vás, už když jste přijížděli," vysvětluje. Mailem, pozorováním přímého přenosu psího chování a telefonickou psí poradnou tráví velkou část svého dne.

Esoterika místo vakcíny

Muž, který dnes spí se psy v posteli, má za sebou dětství astmatika a těžkého alergika, kdy si psa nemohl ani pohladit. A taky výchovu bez lásky, postupné sebepoznávání a sebeléčbu. Svůj úspěch přikládá otevřeným očím a taky trochu zvláštním schopnostem, talentu pro práci s energií. Vlastní i cizí. Když do jeho života vstoupili psi, poznal, že jim dovede rozumět, a zamiloval si je. Pochopil, že netouží po kariéře, moci, majetku nebo obdivu ostatních. „Jediné, co chci, je respekt a trocha úcty," říká s pohledem upřeným před sebe a po chvilce dodává: „No, ale když ho nemám, tak se taky nezblázním."

Všechno jde, když se chce. Za služby psího psychologa se neplatí. Terapeutikum funguje z darů vděčných pejskařů, příspěvků přes web a pomoci přátel. On sám mnoho nepotřebuje a díky pomoci okolí netrpí nouzí ani pacienti. Navíc, jak sám říká, asi by ani nebylo možné tohle místo legalizovat, protože by nedokázal naplnit normy a předpisy EU. Připadá mu to zbytečné, svou pozornost věnuje raději psům. „Nestojím o žádnou buzeraci."

Když se tak kolem rozhlížím, docela to chápu. Nedokážu si představit, že by tohle nějaký úřad skousnul. Krade psy hrobníkovi z lopaty. Ptám se ho, jestli se stává, že na psí problém jeho schopnosti a metody nestačí. Chvíli přemýšlí a počítá nahlas. V 99,8 % případů si Rudolf Desenský dovede se psím strachem poradit. Horší je to ale se strachem lidským. Na různých pejskařských serverech objevíte informace o tom, jak své psy týrá a mučí hlady. Pracovníci Ligy na ochranu zvířat, kteří ho osobně znají, mu ale důvěřují, poněvadž často zachrání problémovému psovi život.

V Děčíně, odkud psí medicinman pochází, nechtěli podivína, co žije ve společnosti zabijáckých psů, ani občané, ani úřady. A tak se spolu se svými terapeuty i chovanci stěhoval a stěhoval, až skončil na samotě u polní cesty mezi dvěma vesnicemi. Obec Křížkový Újezdec, pod kterou tohle místo spadá, mu prý problémy nedělá. Trápí ho ale pytláci, kteří kvůli jeho přítomnosti nemohou v pohodě pytlačit a psy mu tráví. Nový majitel pozemku má s parcelou taky jiné plány. Psí léčebna se bude stěhovat zase. Po předchozích zkušenostech chce Rudolf Desenský přesídlit co možná nejdál od lidí. Kdo od něj chce poradit nebo pomoci, ten za ním přijede třeba na Sněžku. Nikdo druhý takový totiž není. Aspoň zatím.

Text: Natálie Veselá
Foto: Michael Kratochvíl