Právě se stalo:

PRAHA: „Silikon jsi a v silikon se obrátíš,“ zaznělo na pohřbu české modelky.
GOLČŮV JENÍKOV: Zácpa na D1 dílem sabotéra.
STOCKPORT: Všichni výživoví poradci radí to samé, zjistili vědci.
SHUANG-FEI: Šéf OSN vyjel do Číny jednat o ekologičtějším provádění poprav.

Home › Články › Jednou jsem lidem vážil hlavy

Jednou jsem lidem vážil hlavy

Hlavní tag (sekce): To nejlepší z tištěného

Tagy: Rozhovor Celebrity Fenomén Ze světa Student

Baví ho pracovat s lidským tělem, ale hlavně s psychikou. Čínský fotograf Li Wei schválně porušuje zažité věci, zajímá ho, jak to vyvádí lidský mozek z rovnováhy. Když ukáže chlapíka zabodnutého do silnice jako lidskou raketu, chce zjistit, jak s tím vaše hlava naloží, jak vůbec může takovou věc zpracovat.

Vy svoje obrázky neděláte ve Photoshopu?
Moje fotky by asi šly udělat počítačovou montáží, ale v tom nevidím žádný smysl. Zajímá mě prožitek, pocity. To, jak se během výkonu mění psychika a posouvají hranice. Takže žádné umělé pocity z počítače.

Proč taková fascinace lidskou hlavou?
Protože mozek je podle mě nejdůležitější část těla, drží nad zbytkem plnou kontrolu. Vytváří realitu. Tak mě třeba napadlo hlavu izolovat pomocí zrcadla. Vyřízl jsem do něj díru, protáhl hlavu a krk a na fotkách to pak vypadá, jako by hlava existovala sama o sobě, nezávisle na okolí. Plave si ve vzduchu, je to samostatná jednotka. Jednou jsem dělal projekt, ve kterém jsem lidem vážil hlavy. Neměl jsem žádné speciální vybavení, jen obyčejnou váhu na ovoce, co je v každém supermarketu. Vážil jsem hlavy kadeřníkům, uklízečům, prodavačům i obchodníkům. Vyhráli obchodníci, ti mívají hlavu nejtěžší...

Nemáte strach, že se u těch svých akrobatických kousků zraníte?
Jasně že mám, ale snažím se riziko zmenšit. Většinou jsem zavěšený a zajištěný na lankách na jeřábu nebo z lešení a vlastně jen vytvářím iluzi něčeho nebezpečného. Sem tam se něco nepovede, to je jasné. Stalo se mi, že jedno z lanek prasklo a já zůstal viset za nohu. Musel jsem si dávat hodně velkého majzla, abych si s kotníkem nic neudělal, protože na něm viselo celé tělo. Trvalo to asi pět minut, pak mě vysvobodili. Určité riziko je prostě součást mé tvorby, bez něj by to nešlo. Nepokouším ale osud víc, než je nutné.

Co cítí člověk, když poletuje desítky metrů vysoko, zavěšený vedle mrakodrapu?
Je to trochu zvláštní - viset ve vzduchu kousek od mrakodrapu není pro lidi úplně přirozené. Díky té budově si člověk uvědomuje výšku a hloubku prostoru. Prvním pocitem je snaha něčeho se chytit, podržet, přitáhnout se k něčemu pevnému. To je obyčejná lidská přirozenost a pud sebezáchovy. No a já ukazuju opak, jako bych na chvíli zastavil gravitaci a čas. Nic není nemožné, ne?

Podívejte se, jak se takové snímky připravují. Docela mazec, ne?

„Fascinuje mě lidská hlava, sídlí v ní mozek a ten šéfuje všechno kolem. Tak jsem zkusil hlavu izolovat od okolí zrcadlem, a dostat ji tak do úplně jiných souvislostí...," vysvětluje Li Wei, proč chodí po světe s pěkně těžkým zrcadlem na krku a nechává se u toho fotit.

Li Wei používá počítač jen k vyretušování kovových lanek a karabin, díky kterým se ve své tvorbě vysmívá gravitaci. Žádná počítačová montáž, úpravy scény, nic takového, Li pracuje se zednickým lešením, horolezeckými karabinami, sem tam i se stavebním jeřábem. „Nechat se vyfotit v ateliéru a pak všechno smontovat v počítači - to by pro mě nemělo smysl. Jde o autenticitu, takže když si někdo koupí moji fotografii, dostane zároveň certifikát o pravosti. Důvěra je pro moji tvorbu důležitá," dodává čtyřicetiletý umělec z čínského Pekingu.

„Potřeboval jsem partu pořádně silných lidí, kteří by mě dokázali držet za ruce a kotníky, a přitom sami nevypadli z budovy. Fakt jsem z toho měl obavy, protože moc takových lidí v Číně neznám... Naštěstí to zvládli, a vznikla tak série fotek, jak poletuju venku kolem mrakodrapu," vysvětluje Li Wei, jak vznikal jeden z jeho nejúspěšnějších projektů Falling into the Land.

„Fotografie nevznikají náhodně, to by nešlo. Nejdřív si vymyslím scénu, udělám skici a srovnám si celý obraz v hlavě. Pak teprve vyrážím do terénu. Pomáhá mi pár lidí, někdo maká s jeřábem, někdo se stará o lana, další fotí. Většinou jsou to kamarádi, rodina, občas pomůžou lidi z ulice. Produkčně to není úplně nejjednodušší," říká Li Wei. Pak dodává, že vůbec nejde o to, jestli je víc režisér, nebo fotograf. „Dlouho jsem se zabýval performancemi a teď v tom vlastně pokračuju. Snažím se skloubit víc druhů umění, moje práce nejsou jen fotky."
A jen tak pro zajímavost: jeho obrázky se prodávají za tisíce dolarů...

Další fotky můžete vidět v tištěném ČILICHILI, nebo na www.liweiart.com.

Zpět

Názory 0