Hudební unterwassermani aneb když vás bere na hůl muzikant

U nás asi nejčastější prohřešek. Českou kotlinu brázdí spousta průměrných kapel se starými a velmi, ale opravdu velmi špatnými písničkami. Na svých stránkách se nazývají třeba „profesionálními tělesy s bohatým repertoárem pro všechny, mnohaletou praxí a úspěchem v zahraničí". Což nemusí být vždycky pravda. Pod úspěchem v zahraničí chápeme turné po klubech, nahrávání ve studiu nebo spolupráci se slavným producentem. Ostatně když už se to nějaké té kapele podaří, rozplývají se hudební publicisté radostí. Jenže to sedí tak na jednoho interpreta ze sta. V drtivé většině případů to naopak znamená, že dotyčný přes zimu jezdil hrát lidovky do hotelu na německé straně Šumavy nebo vystupoval někde na parníku. Muzikanti, kteří skutečně uspěli v zahraničí, se vrátili proto, aby třeba učili na konzervatoři (pár jich znám osobně, celkem srdcaři), aby pozvedli úroveň klubové scény nebo festivalů a tak podobně. Ten, kdo objíždí sokolovny a zpívá Jahody mražený a Michala Davida, nikdy v zahraničí neuspěl. Je to lež.

Tohle všechno zosobňuje dnes už celkem známá figurka Sandra Rosová. Tato slečna byla přes léto v USA, a když se vrátila, začal její tým bombardovat různé redakce a nahrávací společnosti tiskovkama o tom, jak za louží vyhrála talentovou soutěž a získané zkušenosti teď chce zúročit na české scéně. Jenže novináři nejsou blbci a znají internet. Zmiňovanou talentovku jménem Stars at Sea rychle prokoukli a Sandra měla z ostudy kabát. Už na úvodní stránce se dočteme, že nejde o žádnou soutěž, ale o „pohádkovou dovolenou na lodi s možností vystoupení".  A protože součástí plavby jsou i workshopy s blíže nespecifikovanými profesionály, šlo by Stars at Sea označit s přivřenýma očima za luxusní dětský tábor. V žádném případě se nejedná o talentovou soutěž, kde uspěje jen ten nejlepší. Pořádající společnost se navíc na webu nechlubí jediným jménem, které pro šoubyznys objevila. Naopak se prsí, že už se s nimi plavilo přes 105 000 účastníků. Sandra byla jen jedna z nich. No uznejte, hlasovali byste pro takovou zpěvačku?

Podvádět se v hudbě dá i jinak. Zlatá deska se u nás předává za 6000 prodaných nosičů, platinová za 12 000. To jsou cifry, na které klubová kapela, byť jsou to sebetalentovanější dříči, nikdy nedosáhne. Na druhou stranu kdejaké pseudocelebritce nějaká ta zarámovaná deska na zdi skutečně visí. O italském zpěvákovi Andreovi Andreiim jsem tady již psal. Loni koncem listopadu se svým kolegou Davidem Mattiolim nazpívali naprosto hrozné špageti-popové album Insieme, které nestálo jedinému novináři (možná pár bulvárním) za zmínku. Přesto však tito dva seladoni za dva měsíce získali zlatou desku za šest tisíc prodaných kusů. Jak k tomu dojde, když ani já ani nikdo z vás nemá ve svém okolí člověka, který by (za předpokladu, že se nějakým zázrakem o vydání CD vůbec dozvěděl) o koupi alespoň na vteřinu uvažoval? Odpověď je jednoduchá - sponzor. Bývá zvykem, že nějaká firma, hrdá na to, že může podpořit jakéhosi Mattioliho, prostě koupí tisíce kusů a rozdá je svým zaměstnancům. Mattioli si pak bude v médiích vychvalovat, jak se deska hezky prodává. A protože bulvár nerozlišuje mezi prodejností a „prodejností", pro jeho čtenáře bude pan Mattioli už navždy zaškatulkovaný jako úspěšný zpěvák.

U Itálie v rámci dalšího druhu podvádění ještě chvíli zůstaneme. Teď nemluvím o revivalech, tam všichni víme, na čem jsme. Falešňáky si názorně rozebereme na projektu Amici Italiani. Pozorně sledujte začátek následujícího videa:

Klip v nás má evokovat trochu nostalgii, trochu pohodu, především však prodává italskou muziku. Hned na začátku se dočteme, že nám zpívají (a tedy formaci Amici Italiani tvoří) Angela Giotti, Bianca Mangare a Carlo Urbano. Zastupující agentura tohoto projektu ostatně u jejich medailonku uvádí „Made in Italy". Sledujeme zpěvačky a zpěváka v italském baru, jak si dopřávají kafíčko. Opravdu jsme v Itálii? Proč je potom na plakátu propagujícím Martini český slogan? Správně, žádná Itálie, ale Žižkov nebo třeba Vršovice. Ani ti Italové nejsou moc Italové, ve skutečnosti se jmenují Šárka Marková, Jan Urban a Irena Kousalová. To se ale nikde nedočtete, agentura mlčí, interpreti si dál říkají Bianca nebo Carlo. Zkrátka podvod. Banda Čechů, která nikde neuspěla, si začne hrát na Italy, a kšefty se jen hrnou. Zní to jako zápletka komedie, ale je mi z toho šoufl.

Poslední a pravděpodobně nejhorší podvod, jakého se muzikanti můžou dopustit, je playback. Kapela Holiday Express se ve svých materiálech (kromě mnohaletého úspěšného vystupování v zahraničí) chlubí také 100% živou muzikou. Pořádáte ples nebo oslavu? Vyberte si, můžou přijet dva, tři, čtyři nebo komplet celá sestava, ale dvakrát levné to nebude. Klidně se nestydí říct si za vystoupení třeba pětadvacet tisíc. Možná víc. Video mluví jasně. Kapela si pustila podklady, předtočené skladby, zapnula samohrajky a teď už jenom postávají na pódiu a trapně se snaží předstírat, že na své nástroje skutečně hrají. A tak bubeník zahraje přechod, který neslyšíme, kytarista šmrdlá něco jiného, než co zrovna hraje, dechová sekce zaspí, takže si přiloží nástroje ke rtům až ve chvíli, kdy dozní jejich part, a klávesák, asi aby nebyl moc pozadu za ostatními, v půlce písničky čapne do rukou místo nástroje láhev a začne pít. Však co, samohrajky nic nepokazí. Doporučuju sledovat video od začátku do konce, je to neuvěřitelná podívaná. Taky je vám za ty lidi trapně?