„Z automatické shovívavosti k handicapovaným se mi dělají osypky,“ říká Ladislav Angelovič z elektrického vozíku. Spíkr a muzikant kapely The Tap Tap ji spoluzakládal před 12 lety při Jedličkově ústavu. Dneska mají koncerty každý měsíc a vystupují s nimi muzikanti jako David Koller, Dan Bárta a Ondřej Hejma.

Co všechno vám vaše fyzické omezení neumožní? 
Dovolím si drze tvrdit, že omezení neexistuje. Záleží jen na míře kreativity. S tím, že cesta může být dlouhá. Na zkouškách pracujeme v atmosféře mírného pozitivního stresu. Já hraju florbal na elektrických vozících a nedávno jsme dostali novou trenérku. Je trochu ostřejší než ta předtím a některé hráče a hráčky vyvádí z míry. Mě zocelil Tap Tap. 

Už jste někoho z kapely vyhodili?
Vyhazujeme minimálně, a když, ne kvůli hudbě. Základní kvalifikací je soustavný a trvalý zájem a schopnost docházet dvakrát týdně na zkoušky. Velká část členů se ještě ve volném čase zlepšuje na kurzech. Jenomže ne každý tyhle nároky zvládne. Na handicapované není zvykem klást vůbec nějaké nároky. Existuje tu sice snaha vytvářet pracovní místa, jenomže přinejlepším vrátných. V chráněných dílnách je tlak na výkon minimální a práce umělá už úplně. Chceme, aby nás všichni brali jako profesionály, ne jako kapelu z Jedličkova ústavu. 

Chybí vám v obsazení nějaký nástroj?
Zatím jsme nikoho nepřiměli, aby se naučil hrát třeba na didgeridoo. Ale kdyby za námi někdo přišel, že se to chce vážně naučit, seženeme mu lektora a za rok dva může hrát s náma. Spolupracujeme se vzdělávacím centrem Studeo, které rozvíjí u handicapovaných lidí dovednosti v oborech, které je zajímají. Třeba mořeplavba by byl asi trochu problém, ale když je to reálné, člověka vyškolíme. Na trhu práce totiž není dost kvalifikovaných handicapovaných. Spousta z nich prošla specializovanými vzdělávacími zařízeními, jako je Jedličkův ústav. Ten poskytuje standardní a poměrně solidní vzdělání, ale koneckonců i o zdravých lidech platí, že jenom škola vás málokdy donutí dostat ze sebe to nejlepší. U handicapovaných navíc funguje určitá zbytečná shovívavost, která je na překážku. Ono mu to nejde, nebudeme ho trápit. 

Vy jste chodil na střední školu taky do Jedličkova ústavu?
Ano, kromě maturitního ročníku, který jsem absolvoval na Jižním Městě. Škola byla bezbariérová a já jsem se - hm - integroval. 

Měl jste před maturitou, třída byla sehraná, vy na vozíku, to šlo bez problémů? 
Bylo to v pohodě, i když extrémní kamarádství neprobíhalo. Ale možná to bylo konkrétní třídou. Ten kritický věk, kdy by mě to mohlo zasáhnout, že se se mnou nikdo tolik nebaví, už jsem měl za sebou. Často panuje názor, že handicapovaný rovná se mentální problém. Já osobně jsem tak výřečnej, že veškeré pochybnosti o svém duševním zdraví vyvrátím. A že někdo neví, jak pomoct postiženýmu... Já taky nevím, jak se hřebelcuje kůň. Až na to, že ten kůň vás může nakopnout, když to děláte špatně. Problém je spíš v přístupu. Často se stává, že někam přijde handicapovaný se svým asistentem a všichni se baví jenom s asistentem, vás přehlížejí jak krajinu. Nebo sklony tykat... Ale většinou stačí být asertivní. 

Už nechci jezdit v poštovním vagónu

Jste z dost velké rodiny, máte čtyři bratry. Mlátí se kluci mezi sebou, i když má jeden handicap?

Mě naopak hrozně rozmazlovali, hlavně babička. Ale přežil jsem to a snad to na mně není vidět. Od svého velmi raného věku jsem byl po různých institucích, nejdřív od první do páté třídy v lázních, akorát že můj pobyt byl celoroční. Druhý stupeň jsem strávil v Jedličkově ústavu v Liberci. Tenkrát se na nějakou integraci do společnosti nehrálo. Ale žádný plakání v koutě domova u mě nehrozilo. Nevěděl jsem, že by to mělo být nějak jinak, že lidi jsou doma. Takhle to bylo, pro mě nic zvláštního. Pak jsem studoval filozofii na FF UK, ale protože nemám ani zadek olověný, ani leb ocelovou, byl jsem po právu odejit. Já jsem vlastně neuvěřitelně línej člověk. Mě všechno baví, ale se soustředěním je to horší. Potřebuju podněty, jinak mi hlava velice rychle odchází k jiným věcem. 

Co všechno z vozíku stihnete? 
Začínám překládat z angličtiny, což je ideální práce, poněvadž můžu dělat z domova a mám volnou pracovní dobu. Já neumím dobře anglicky. Ale umím dobře česky. Vždycky si vzpomenu na Jana Kantůrka, který překládá Terryho Pratchetta a který se sám přiznal k tomu samému. Můj spolubydlící, taky handicapovaný, taky na vozejku, umí skvěle německy. Furt říká, já nemám tu státní zkoušku, a protože špatně píše, může pro něj být technicky obtížné ji složit. Jenomže jde o výsledek! Když je vaše práce dobrá a někoho zajímá, je jedno, jestli na ni máte glejt. Že bych podléhal frustraci z toho, že si nezavážu tkaničku, to už mě dávno opustilo. Jsem na tom v podstatě dobře, všechno si obstarám sám, nikdo mě nemusí v noci otáčet. Jediný, co mě skutečně štve, je doprava. Málokdy nadávám, že život je hrozný, ale když sjíždím tím příšerně pomalým výtahem dolů do metra a vidím, jak mi ujíždí souprava, kterou bych doběhl, kdybych byl zdravej... Nechci odebírat časopis Vozíčkář jenom proto, že jsem na vozejku. Mě zajímají jiný věci. Abych nemusel na schůzky vyjíždět o hodinu dřív, kdyby se porouchal ten výtah. Abych, až si koupím jízdenku na vlak, nejel v poštovním vagonu s balíky. A tak. 

Text: Tereza Šimůnková 
Foto: Michael Kratochvíl

Zpět