Golem Mydlář Superstár

Na neskonalou popularitu muzikálů v Česku zadělali promotéři hned zkraje devadesátých let a sluší se podotknout, že v samotných muzikálových počátcích jsme neměli vůbec špatně našlápnuto.

Vše odstartovali Bídníci ve Vinohradském divadle, se kterými to ovšem nebylo jednoduché. Producent Adam Novák si divadlo pronajal jen na dva měsíce letních prázdnin. Jeden měsíc padnul na zkoušení, půl dalšího na zlomení nedůvěřivosti diváků a posledních čtrnáct dní praskalo divadlo ve švech. Pak ale prázdniny skončily a Bídníci, byť se údajně mohli rovnat s londýnskými nebo pařížskými produkcemi, byli z Vinohradského divadla vypoklonkováni. Přes krátké trvání už tehdy předurčili, jakým směrem se u nás budou muzikály ubírat. V dokumentu Tajemství muzikálů to herec Tomáš Trapl komentoval slovy: „On to Adam Novák udělal po česku, když tam obsadil Vondráčkovou, Korna a Bílou. Udělal to, aby si lidi neřekli – ‚půjdeme na muzikál‘, ale ‚půjdeme na Helenku‘.“

Okamžik prozření

Úspěch Bídníků a Jesus Christ Superstar zasel do hlav českých hitmakerů dojem, že by něco takového vlastně zvládli napsat taky, a pustili se chutě do práce. První domácí díla byla ještě poznamenána standardy, na které předtím neúprosně dohlíželi držitelé zahraničních licencí, takže třeba Dracula, byť kritikou původně zatracován, platil za kasaštyk nejen u nás, ale i v Německu, Švýcarsku nebo v Jižní Koreji. Aby ne, když na něm dělaly veličiny jako Svoboda, Borovec nebo Theodor Pištěk.

Pak ale nastal okamžik prozření, kdy si producenti uvědomili, že na velké umění se v Česku hrát nemusí a vlastně ani nesmí, a že nejlepší je, když muzikálový žánr naroubují na osvědčený formát Televarieté. Hlavní je mít tam celebrity, zahrát na nostalgickou retrostrunu a přihodit pár prdelatých vtipů, aby se obyčejnej českej člověk měl čemu zasmát. Jakékoliv odchylky od tohoto schématu trestají diváci nezájmem, který má při rozpočtech v řádech desítek milionů katastrofální důsledky. Bohužel to ovšem znamená, že namísto muzikálů se u nás produkuje něco, co charakterizovala Monika Absolonová slovy: „Je to zábavný, potěší to ucho i oko a hlavně to má hezkej konec.“

Juchárny jedou

„Mně připadá, že se producenti z muzikálu snaží udělat nejpokleslejší žánr,“ povzdechl si Ivan Hlas. „Vezmou dávno jetý téma, jako jsou Tři mušketýři, aby každej pitomec pochopil, o čem to je, pak tam navezou autobusama lidi a jede to.“ Ty autobusy nejsou ani přinejmenším přehnané, protože prý až 90 % diváků v muzikálových divadlech tvoří lidé z venkova, kteří na nějaké velké umění nejsou zvědaví a jedou se podívat na Helenku, Ivetku a Lucku.

Tím pádem se muzikály staly pro české divadlo podobným prokletím jako seriály pro český film. Jsou doménou pelichajících slavic, superstářích rychlokvašek a obskurních postav českého popbyznysu. Zatímco převzaté produkce zívají do poloprázdných sálů, juchárny z dílny Michal David / Fanánek Hagen mají vyprodáno. A aby také ne. Člověk si při nich užije hezký český písničky, kdežto v Národním chtěj za to jejich skřehotání stejný peníze a není tomu rozumět ani prdlajs.