Pokud vám někdo tvrdí, že perfektně zná klubový život v Berlíně, je to lhář. V německé metropoli se stovkami barů, rockklubů, diskoték, karaoke, nezávislých doupat, squatů, balkánských tancovaček, gay kabaretů, galerií pro elektronická multimédia a striptýzů prostě není možné všechno zmapovat. A pokud by někdo přesto absolvoval většinu toho labyrintu světa, nevěřím, že by si nakonec něco pamatoval.

Takže svědectví můžou být jen dílčí: skoro každý náhodný rudiš, se kterým mluvíte, narazil v Berlíně na něco neodolatelného. Když to po něm kontrolujete, zjistíte, že měl často recht.

Srovnávat berlínský a pražský klubový život je jako srovnávat Berlín a Prahu: Berlín je evidentní XL a Praha úměrné emko. Z toho plynou lecjaké rozdíly, z kterých bychom neměli mít komplex: spíš je namístě se radovat, že do jiného světa je to jen čtyři a půl hodiny, a ještě vám autobusák dá na cestu sodovku a pustí wifi.

Rozdíl, který není tak úplně nutný, jsme si ovšem v Česku zavařili sami: policejní hodinu, kvůli které musí v pražských klubech končit živá hudba ve 21.59, což je fakt odvaz. Berlín žije v jiných biorytmech: když do klubu nebo na taneční párty přijdete v devět, jste tam první, barman teprve vstává a čistí si zuby.

Dveře otevřené v deset, předskokani v jedenáct a hlavní program o půlnoci je běžná varianta (které může předcházet důkladná večeře s přáteli i s fází „předupravíme se doma, proč dát v klubu za pití víc, než je nutno"). To platí hlavně pro páteční a sobotní noc: S-Bahny do Friedrichshainu a Kreuzbergu jsou plné mlaďochů s otevřenými lahvemi (pít v nad- a podzemce je tu docela běžné), půl následujícího dne pak často padne na rekonvalescenci. Je to něco mezi rituálním dodržováním starého, dobře vymyšleného řádu týdenního rytmu, a důkladným konzumováním lákadel, která Berlín nabízí přátelům intenzivního života.

Klub i s temnou komorou

Pokud má mezi dnešními berlínskými kluby jeden naprosto výsadní místo, pak je to Berghain. Byvší elektrárna (jo, tenhle klub je čtyřpodlažní barák) se tyčí na rozhraní dvou cool čtvrtí Kreuzbergu a Friedrichshainu, odtud jeho jméno. Jestli má současné techno nějakou mekku, královský palác, pak se ten trůnní sál nachází v Berghainu. Pocítíte to už u vstupu: ochranka zdaleka není tak buransky neurvalá jako v Lucerna Music Baru, ale pokud se jí nezdáte, pak se dovnitř prostě nedostanete. Někdy se zdá, že je to věc náhody. V Berghainu není žádný VIP vchod a VIP zóna: všichni jedou spolu.

Klub s božsky nabasovaným multikanálovým soundsystémem, který připomíná vojenské ostřelovací věže, je vyhlášený hédonismem a požitkářstvím. Jako by ho tu zdědili ze zlatých časů diska, kdy Warhol chodil do Studia 54. I na wikipedii najdete, že není výjimkou zastihnout v Berghainu nějaký pár in flagranti. Pro ty, kdo se chtějí uklidit stranou, je tu dark room: nezašel jsem tam, ale myslím, že se tam nevyvolávají fotografie.

Když už jsme u snímkování: když v Berghainu vytáhnete mobil a namíříte ho před sebe, přijde místní svalovec, přikryje ho dlaní a tak akorát nepříjemně řekne: „Ty sis nevšim, že nikdo, ale zatraceně nikdo tady nefotí?!" V Berghainu můžete leccos, ale zato se odtamtud nevynášejí žádná svědectví. Antipapparazziovská zóna má jednu výjimku: koncerty tu smí dokumentovat jediný fotograf, chlapík z Berliner Zeitung. Nafotí hvězdy a vypadne.
Hudebně Berghain nejsou žádné Karlovy Lázně, ale elitní místo, které nelpí na technu, zato jde po vysoké kvalitě. Ale i když tu hraje konžský orchestr Konono No.1, pálí po africké tancovačce do publika své beaty dubstepový dýdžej Shackleton. To je taky jeden z berlínských zdravých rysů: kluby jen pro hardcore nebo ska komunitu tu najdete taky, ale velká část jich svádí dohromady různé publikum. Je to multikulturní a zábavné, a asi je to taky snáz uživí.

Najdi dveře

Jednou z nejživějších zón pro kluby je Friedrichshain, čtvrť, která je dnes patrně nejvíc ve fóru, nejplnější mladých studentů, výtvarníků, experimentálních umělců a konzumentů biomrkve. Mimochodem, pro všechny poutníky ze světa, co v Berlíně dotahují kariéru a utrácejí stipendia, vychází anglický časopis Exberliner: je to výborný průvodce nezávislým životem a kulturou metropole, který pro vás bude patrně srozumitelnější než německé Zitty (takový kulturní přehled kombinovaný s Reflexem) a Intro (zadarmo v prodejnách s muzikou či hadry).

Ve zmíněném Friedrichshainu stojí za návštěvu Suicide Circus, jehož neon uvidíte už při výstupu z S-Bahnu na Warschauer Strasse: hraje tu často nová elektronika, se kterou se dá pařit i sledovat čerstvé trendy (nedávno tu třeba křtili album Blixa Bargeld & Alva Noto). Nedaleko je třípatrový dýdžejský Matrix nebo Lovelite, který hostí všechno možné od série Club Balkanska přes noci s temnou elektronikou a EBM, což byla masáž nabroušenými kovovými samply oblíbená začátkem devadesátých let, kterou někteří její příznivci přežili a dožadují se jí dodnes.

Zajet do Kreuzbergu znamená zažít Berlín neučesaný, neidylický, zaflákaný a okopaný, což je ale nedílnou součástí charakteru tohohle města. Kolem dveří do klubu West Germany třikrát projdete bez povšimnutí, až napočtvrté při hledání zjistíte, že tenhle vchod do skladiště po požárním schodišti je to pravé. Podobné je to (hned o dům vedle) s klubem Monarch, kde mají božský lustr pamatující nejlepší časy východního Německa a i jinak je to bar, který jako by vypadl z dílu Majora Zemana Bílé linky. Nelekejte se oficiálního názvu Festsaal Kreuzberg: v tančírně, které se zmocnili naši lidé (nebo aspoň šikovní promotéři), hrávají nezávislá esa jako Dirty Projectors, Beirut či Tujiko Noriko.

Od punkové klasiky SO36 přes úročiště dnešních indies Lido, Madame Claude či Maria am Ostbahnhof až po zmrtvýchvstalý okázalý dancechrám Tresor: Berlín je tak pestrý, že vám zhuntuje časový plán, kreditku i játra dřív, než byste čekali. Ze všech odstínů pokládám za nutný zmínit ještě jeden, protože mi v Praze chybí: a to domácí koncerty.

Kultura v obýváku

V oficiálních kulturních přehledech není o bytové galerii Miss Hecker ani zmínka: přitom je docela slavná a hlavně otevřená každému, jen musíte kápnout na správný web či maillist. Prostě zazvoníte na slečnu Heckerovou, jdete do zadního bloku do druhého patra a tam se před vámi už otevřou dveře do bytu napěchovaného artefakty, s italským barmanem a Japonci, kteří to přišli okouknout stejně zvědavě jako vy.

Dáte si skleničku, vyslechnete báječný postjazzový koncert (kde jsou nějací protestující sousedi?!) a pak barman zachrastí kasičkou. Zaplatíte, kolik uznáte sami za vhodné. A polívka je v ceně.

 

Foto: Profimedia

Související

• Tohle je puška, krásko...

  Jen někdo s hodně morbidním smyslem pro humor mohl naplánovat oficiální představení ankarské buditelské opery do kurdského Dogubayazitu na hranici...

• Na zdarovje

  Před Ruskem jsem měl vždycky respekt. Ani ne tak kvůli atomovkám, ale protože mi všichni říkali, že Rus se nedá upít. Zkusil jsem to.

• Správný vozíčkář má večer spát

  Taky vám přijde, že je už prakticky všechno bezbariérové? Vypadá to, že za chvíli začnou pro vozíčkáře přestavovat i horolezecké stěny. Jenže to se...