Nenávidí stěhování, ale přesunuje jinam celé pražské Národní muzeum. Všechno, včetně takzvané velryby, se stěhuje z historické budovy na Václavském náměstí do bývalého federálního shromáždění. Ředitel Michal Lukeš v něm má kancelář.

Opravdu nevím, čemu bych dal přednost - jestli zubaři, nebo stěhování...
Já taky ne. Před dvěma lety jsme se stěhovali z garsonky do trochu většího bytu a mě úplně vyděsilo, kolik se do té jedné garsonky vešlo věcí. Pak nastala druhá potíž - mám rád věci na svých místech; chci vědět, kde jsou klíče, kde ponožky... A po stěhování mi dlouho trvá, než si tyhle rituály znovu zavedu.

Muzeum se pomalu přesouvá do budovy starého Federálního shromáždění. Čím vás ten dům nejvíc překvapil?
Asi chcete nějakou pikošku. Dobře - překvapil mě takzvaný Husákův salonek, místnost bez oken přesně uprostřed budovy, která je strašně hnusná. Vysvětlili mi, že bylo občas třeba schovat soudruha prezidenta do takové místnosti, aby mu nikdo nic nemohl udělat. Dnes už tam nemůžeme mít ani kancelář, protože dle předpisů nemůžete nikoho nutit pracovat v místnosti bez oken.

Na těch chodbách se za normalizace vůbec odehrávaly zajímavé věci...
Nejenom tehdy - za první republiky tu stála burza, symbol trhu. Potom komunistický parlament, který mimo jiné přijímal usnesení proti jedné „štvavé" vysílačce, která z Mnichova rozvracela naše socialistické zřízení, a tahle štvavá vysílačka jménem Svobodná Evropa se tady usídlila brzy poté, co se tu roku 1992 zvedly ruce pro rozpad Československa.

Jakým stylem se převáží kostra velryby?
Další oříšek! Kdyby byla v pořádku, převážela by se celkem jednoduše, jsou to kosti našroubované na železnou konstrukci. Ale jak je ta velryba stará, tak se ty kosti pomaličku rozpadají a my je musíme pořádně zakonzervovat.

Počkejte, velryba je nějak výjimečně stará?
Není to vlastně velryba, ale plejtvák myšok. Jeho kostra je stará asi 125 let, starší než budova muzea - plejtvák byl vyvržen na břeh v Norsku. Prvně ho vystavili v Náprstkově muzeu a podle dobového tisku to vzbudilo ohromnou senzaci, stály se na něj fronty. A když bylo roku 1891 dostavěno Národní muzeum, byl to jeden z prvních exponátů.

Dnes je plejtvák symbolem muzea. Ale které exponáty považujete za nejcennější vy?
Máme těch unikátních předmětů spoustu a já nechci žádnému nadržovat. Nezažívám veliká rozechvění nad jednotlivými věcmi. Mě spíš vždycky baví, když přijdeme na to, jak z těch předmětů sestavit příběh.

Máte příklad?
Třeba Příběh planety Země, který skončil v červenci - popisoval dobu od velkého třesku až po ten otazník s vykřičníkem, co s námi bude dál. Fascinující. Na konci si najednou uvědomíte, jak krátce žijeme na zeměkouli, a přemýšlíte, jak dlouho tady lidstvo vydrží... Ale fandou samostatných předmětů opravdu nejsem a žádnou osobní sbírku nemám - doma se mi nic shromažďovat nechce.

Kytičky natrhají, brouky uloví na louce

Jak sháníte předměty, o které chcete sbírky muzea rozšířit?
Každé oddělení je jiné, takže třeba přírodovědci si mnohdy herbáře doplňují sami, kytičky natrhají, brouky uloví na louce. U historie to máte taky jasné - když se občas objeví zajímavý a důležitý předmět, chceme sbírku doplnit. Ale co nás trápí nejvíc, to je dokumentace současnosti.

Jak to?
Protože kolem sebe máme spoustu předmětů, které jsou všední. Ale opravdu jsou? Co třeba tahle sklenička, ze které pijete vodu, uchovával byste ji?

Asi ne, muzeum není nafukovací.
To je pravda. Ale já jsem si zjišťoval, za kolik set dolarů se dnes prodává krabička od cigaret Lucky Strike z dvacátých let. Je cenná, protože každý, kdo tehdy kouřil, prázdnou krabičku zahodil.

Nemůžete přece sbírat všechny krabičky od cigaret!
Tak vidíte, jak to je náročné, když po sobě chceme nechat nějaký reprezentativní vzorek, jak se tady žilo. Takže my teď třeba vymýšlíme projekt - vybereme si typický byt ze současnosti a budeme dokumentovat nejenom to, co v něm dnešní lidé mají, ale přiřadíme k tomu taky informace, kolik berou peněz nebo kolik mají dětí. A ono se pak jednou ukáže, jak velké množství dnešních lidí mělo skleničky z Ikey...

Dostáváte do svých sbírek zajímavé dary od veřejnosti?
Při nedávném výročí roku 1968 jsme si řekli, že je možná jedna z posledních šancí, jak lidi poprosit, aby nám přinesli svoje vzpomínky. Akce vyvolala obrovský ohlas a my jsme nasbírali několik tisíc unikátních fotek z okupace, ale třeba i soukromých deníků anebo filmových záběrů.

Proč totéž neuděláte i s rokem 1989?
Protože to by nás zavalilo; je to nedávno.

Chodívají do muzea zloději?
Nájezdy loupeživých rytířů to nejsou, ale trápila nás kauza takzvaného Vyřezávače.

O co šlo?
Takový smutný příběh. Chodil k nám středoškolský učitel maskovaný za hodného badatele - ochočil si knihovnice, které mu pekly štrúdly, a on si pak vyřezával žiletkou ze starých rukopisů ilustrace. Takhle nashromáždil velkou sbírku, se kterou obchodoval.

Jak to s Vyřezávačem dopadlo?
Probíhá soud, ale všechno mu dokázat nejde. Starých knížek je spousta a my máme jenom omezené množství odborníků, kteří dokážou určit, která ilustrace patřila do které knihy...

Když se vrátíme ke stěhování, co je na něm nejsložitější?
V muzeu jsou miliony předmětů, které musíte zabalit, dostat z budovy ven, a to vám třeba najednou dojde, že máte omezenou kapacitu výtahů a východů, a tak musíte někdy stěhovat i z oken.

Vždycky taky hrozí, že svoje poklady rozbijete.
Přesně tak - staré střepy jsou křehké, mykologické sbírky nesnášejí změny vlhkosti, na to všechno musíme myslet.

Jak se stěhují staré a křehké nádoby?
Taky problém. Máme spoustu nádob, které se kdysi poslepovaly dohromady ze střepů třeba nějakým klihem, a ty se teď při stěhování budou pravděpodobně rozpadat.

S tím se počítá?
Musíme rozhodnout, jestli vynaložíme ohromné úsilí, abychom je převezli slepené, nebo je necháme rozpadnout, a pak je spojíme metodami jedenadvacátého století.

Nemůžu si dovolit obrůstat mechem

Ředitelem muzea plného starých věcí jste se stal v šestadvaceti letech. Nepřišel jste tak trochu o mládí?
Já měl celkem bouřlivá vysokoškolská studia - do svých šestadvaceti jsem si užil hodně.

Je správné svěřit tak důležitou funkci mladému klukovi?
Myslím, že výkon nesouvisí s věkem. Tehdy před devíti lety si prostě na ministerstvu kultury řekli, že Národní muzeum potřebuje svěží vítr, protože je příliš uzavřené, a proto vybrali mladého a snad i svěžího manažera. Ale až bude historická budova opravená, tak si možná řeknou, že by chtěli mít v čele muzea zase někoho konzervativnějšího.

Copak vy jste radikál?
Ne. Ale tady bylo v době mého nástupu radikálním krokem, už když jsme začali používat marketingové metody. Marketing byl sprosté slovo.

Rád vidím, že jste za ta léta mezi sbírkami neobrostl mechem.
Zato jsem prorostl tukem, protože mám strašnou životosprávu a nestíhám cvičit... Ale jinak jsme firma jako každá jiná a generální ředitel nemá čas běhat po depozitářích, nemůže si dovolit obrůstat mechem. Těžko bych chodil ve vytahaném svetru za sponzorem a říkal, aby mi dal peníze.

Ale já se o vás dočetl, že byste byl nejšťastnější coby mnich v klášteře při četbě knih. Sedí to?
Nevěřte všemu, co se píše. Taky už někdo psal, že si mě neumí představit v hospodě, ale já jdu za chvilku na pivo... Jasně, když jsem někdy vytočený, tak bych do kláštera mezi knihy odjel, ale dlouho bych tam asi nevydržel.

Dnes už byste mohl brát jako manažer v soukromých firmách šesticiferný měsíční plat. Proč zůstáváte v muzeu?
Pár nabídek přišlo, ale já si zatím v muzeu plním svůj sen. Vystudoval jsem historii a být manažerem v historické instituci, to je přece solidní kombinace! Jsem rád, že tady nepřemýšlíme nad nesmrtelností brouka - připravujeme se na generální rekonstrukci, na to, že se snad konečně staneme muzeem špičkové evropské úrovně, a to je výzva, která převažuje materiální lákadla. Být ředitelem fabriky na sardinky je taky fajn, ale mě by to asi nebavilo.

Související

• Charlie Straight: Máme v tom jasno

  Charlie Straight jsou čtyři kluci z Třince. Jeden by řek, že jim ještě teče mlíko po bradě, ale houby. Jakmile je uslyšíte hrát, víte, že jste...