Charlie Straight jsou čtyři kluci z Třince. Jeden by řek, že jim ještě teče mlíko po bradě, ale houby. Jakmile je uslyšíte hrát, víte, že jste narazili na opravdu výjimečnou kapelu. Nástroje ovládají levou zadní, zpěvák Albert zpívá anglicky tak, jako by na ostrovech vyrostl. Nedávno vydali debutovou desku She’s A Good Swimmer, z které byli nadšení jak kritici, tak fanoušci. A proto jsem si právě Alberta vytáhl na slovíčko:

Jak jste zvládli ten brutální start, který vás vystřelil mezi nejsledovanější mladé české kapely? Nemotá se vám z toho třeba trochu hlava?
Myslím, že o nás zatím slyšel málokdo, ale jsme moc rádi, že nám někdo věnuje pozornost a chodí na koncerty. Spíš jde o hromadu kamarádů, která pomalu, ale jistě přibývá. Zvládáme to všechno docela dobře asi proto, že nás to baví!

Neříkej, že jste si nevšimli toho, co se kolem vás děje. Všude o vás mluví v superlativech. To přece musíte vnímat?
Když o nás lidi mluví v superlativech, je to příjemné, ale ještě lepší je, když si najednou v noci na dálnici uvědomíš, že s tebou jedou dvě holky z Hamburku, booking manažer z Mnichova, americký básník z Prahy a náhodný švýcarský fanoušek všichni v jednom autě a že se tam vyskytli jenom proto, že je zajímá ta tvoje kapela a že tomu věří stejně jako ty.

Jak to celé začalo?
V srpnu 2006 jsme začali zkoušet ve třinecké hudebce. Já jsem tehdy chodil na bicí k Pavlovi z kapely a s Honzou (basa) jsem hrál na gymplu. Michal (klávesy) s Pavlem se zase znali z jazzových kapel na ostravské konzervatoři. Navíc jsme s Michalem chodili na stejnou polskou základní školu, je o rok starší, takže jsem ho vídával už tam - zázračné dítě.

Měli jste už od začátku jasno, co chcete dělat?
Chtěli jsme prostě jednou hrát na Glastonbury. Chtěli jsme být co nejmíň jako české kapely a co nejvíc jako ty, které hrajou po světě a které se nám líbí. Radiohead, Travis, The Kooks, Coldplay nebo The Killers. A tohle chceme pořád. Jenom si teď české scény vážíme podstatně víc, protože jsme ji blíž poznali. Třeba kapelu Kryštof nebo Dušana Neuwertha, lidi z Bandzone.cz a hlavně spoustu lidí ze zákulisí, kteří nejsou vidět, ale hrozně se snaží.

Tak takový sen má spousta kapel, ale málokomu to vyjde. Co pro to děláte?
Snažím se vymýšlet lepší písničky. Snažíme se být originálnější a zajímavější než doposud. Necháváme věcem volný průběh. Plánujeme točení další desky, ale tentokrát jinde a jinak.

Takže vyzkoušený model natáčení už vás nezajímá?
Nejde tolik o to jak natáčet, ale spíš co natáčet. Potřebujeme producenta, někoho jako průvodce, učitele, někoho, kdo nám ukáže nové horizonty, i když to hlavní musí přijít z naší strany. 

Jak se vyrovnáváte s tím, když vám třeba producent ve studiu vyhodí nebo přidá refrén, protože to bude "rádiovější"?
Od toho je producent a pokud "rádiovější" znamená, že vás bude hrát BBC 1, Kerrang!, pražské Radio 1, nebo polská Trójka, to je přece to, co chceme!

Je nějaká hranice propagace, do které byste rozhodně nešli?
o je těžká otázka. Záleží to na tom, jak moc nám ta propagace pomůže a co to bude znamenat pro budoucnost kapely. Zrovna teď bychom neváhali přijmout třeba reklamu na Volkswagen, protože potřebujeme nové auto. Nedávno jsem četl v časopise Rolling Stone, že Rufuse Wainwrighta proslavila reklama na módní řetězec GAP. Propagaci se nebráníme, ale když to zajde za etické hranice (osobně jsem proti rekamě na cigarety), nebo je to někomu v kapele hodně nepříjemné, jdeme od toho. Máme v tom docela jasno.

Vidíš, cigarety. To je jenom špička ledovce známého jako sex, drogy a rock&roll? Kouříte? Pijete? Balíte na koncertech fanynky?
Máme hustý život, ha ha! :-) Jednou dáváš dvanáctileté holce podpis na čelo a pak hraješ pro několik set vojáků německé Luftwafe. Setkáš se s hodně divnýma, ale zajímavýma lidma, kteří měli tolik holek, že už si to ani nepamatujou a kteří většinou pijou až do rána. Já nekouřím a připiju si jenom symbolicky. Zakládám si na tom, protože si myslím, že podstata rock and rollu o tomhle není

Text: Jakub Kônig
Foto: Archiv

Související

• Do továrny na sardinky nechci

  Nenávidí stěhování, ale přesunuje jinam celé pražské Národní muzeum. Všechno, včetně takzvané velryby, se stěhuje z historické budovy na Václavském...